LIBOCHOVICE

Kulturní a umělecké památky

SLOVO ÚVODEM

Dostáváte do rukou publikaci, která si nedává za účel vědecky popisovat zadané téma, ale příjemně "divácky" ukázat naše městečko v celé své kráse.
Pojďte se tedy s námi projít Libochovicemi a dívat se na vše, co nám všem zanechali naši předkové. Pojďte se námi podívat na krásy našeho malého městečka pod Hazmburkem.
Autoři

Zastavení první
ZÁMEK LIBOCHOVICE

Zámek byl vybudován na místě někdejší staré gotické tvrze, kterou k stálému obývání přestavěl v 15.století pravnuk zakladatele hazmburského panství Zbyněk Zajíc z Hazmburka. Z tohoto raného stavebního období se však nic nezachovalo. Roku 1424, kdy Libochovice jako panství hazmburských pánů, kalichu krajně nepřátelských,byly husity dobity a vypáleny,vzala za své i gotická tvrz libochovická.
Teprve roku 1446 mluví zápisy o obyvatelném zámku v Libochovicích, ale r.1550, kdy celé hazmburské panství koupil od Kryštofa Jan starší z Lobkovic, byl zámeček označen jako pustý.
Z této stavby se zachovala kaple, zbudovaná při renesančním zámku ještě v pozdně gotickém slohu. Pozdější přístavbou byla spojena se severním křídlem zámku. Barokový portál v přízemí přivezený ze stareho Dietrichsteinského paláce ve Vídni, byl zasazen teprve roku 1903. Renesanční vež na západní straně kaple sloužila původně jako zvonice, později jako vodárna. Podle úsudku odborníků je i baroková "mušlovna" (Salla terrena) ve svém prostorovém jádru renesanční.
Roku 1661, kdy bylo panství libochovické v držení Šternberků, postihl Libochovice zhoubný požár, který zničil polovinu města a těžce poškodil i zámek.
Václav Vojtěch ze Šternberka nemaje dosti prostředků k obnově zámku, prodal celé panství roku 1676 Gundakarovi, hraběti z Dietrichsteina, synovci kardinála Dietrichsteina, u Čechů tak neblaze proslulého v době pobělohorské. Nový majitel povolal ke stavbě nového sídla italského architekta Antonia Portu (1631-1702), rodáka z Mano u Lugána, stavitele zámku v Roudnici a Milešově.
Nový dvoupatrový zámek, jehož stavba trvala sedm let, byl dokončen v roce 1690. V příštích letech pak byly dostavěny hospodářské budovy ve dvoře, skleníky s oranžerií a fontány. Veškeré práce byly skončeny v roce 1697. Balkon s toskánskými sloupy a schodištěm u východního zahradního průčelí byly přistavěny teprve koncem 19. Století.
Ve sklepích zámku byl zřízen pivovar, který byl zrušen teprve roku 1864.
V interiéru zámku je nejpozoruhodnější prostorou velký Saturnův sál s vysoce reliéfní figurou boha saturna a kamennými sochami mouřenínů asi z roku 1690 od J.Brokofa a s velkým portrétem Ghundakara z Dietrichsteina od Christiana Schrödra. Slouží slavnostním příležitostem. V ostatních místnostech se zachovalo osm velkých kachlových kamen z původního počtu patnácti od drážďanského kamnáře J.Fischela, s portréty habsbuských cířů a s erby Gundakara a jeho manželek.
Místnosti jsou upraveny do prohlídkového okruhu a zařízeny zčásti původním inventářem z pozůstalosti Dietrichsteinů a Herbersteinů, zčásti ze svozů.
Expozice ukazuje vývoj zámeckého bydlení od renesance až po moderní dobu. Pozoruhodné jsou zejména kladívkový klavír z roku 1820, velké krajinomalby dietrichsteinských zámků z poloviny 19. století, portrét Terezie Dietrichsteinové v mladších letech, portréty Ulriky von Levetzow, jejich sester a otce, drobné kuriozity ze sbírky Josefa Herbersteina, v kulečníkovém sálu portréty Terezie Herbersteinové, Josefa Herbersteina a jeho manželky Marie von Gallen, kardinála F.Dietrichsteina, hraběnky Šuvalovové (tchyně Frant. Jos. Dietrichsteina) aj.
Mezi jiným jsou zde vystaveny ryté sklenice, které věnoval Johann Wolfgang Goethe Ulrice von Levetzow a jejím sestrám v Karlových Varech při oslavě svých 74. narozenin.
V druhém patře bývaly kdysi hostinské pokoje dnes je jeden z pokojů zařízen původním nábytkem, ostatní slouží jako depozitáře.
Část zaplňují trofeje Jos.Herbersteina z loveckých výprav do Afriky a Indie, rozmanitý etnografický materiál a kuriozity z herbersteinské sbírky.
Salla terrena je vyzdobenma štukami, mozaikami z mušliček a freskami, na zemi leži vycpaný obrovitý nilský krokodýl, ulovený Josefem Herbersteinem kolem roku 1900. V nádvorních arkádách spočívá pískovcová socha ženy životní velikosti, asi ze začátku 19. stol., neznámé provenience. V suterénu jsou neudržované prostory bývalé zámecké kuchyně (s výtahem na jídlo).

Barbora Pokorná 13 let

Zastavení druhé
ZÁMECKÁ ZAHRADA V LIBOCHOVICÍCH

Zámecká zahrada byla podle záznamů založena s přestavbou tvrze na barokní zámek v roce 1685.
První návrh podal, podle doložených pramenů, stavitel libochovického zámku Antonio Porta. Vzor pro jeho návrh se stalo věhlasná versailská zahrada. Listina ze dne 6.února 1685 jedná o novém plánu a téhož roku vstupuje do služeb "krasosadovník" Jan Tulipán, který založil všechny části zahrady a po 26 let se jí věnoval. Byl zatím ubytován v domě košického správce Stárka za roční nájemné 24 rýnských zlatých; později byl pro zahradníky vystavěn nový dům v zahradě.
Obsáhlé korespondence Tulipána s knížetem, sídlícím v Mikulově na Moravě, dává možnost sledovat postup prací. Před zámkem byla zřízen navážkou dosud stávající obdélník 260 m dlohý a 80 m široký, na němž tvořily sestřihované stěny z habrů a lip prostor pro květinovou výzdobu, vodotrysky a skulptury. Na východní straně byla přičleněna kuchyňská zahrada, rovněř založená a osázená podle francouzkého slohu.
Pod terasou k jihu, na břehu nad Ohří, umístil tulipán ovocné stromky, jabloně, hrušně štěpované na kdouli, to vše dovezené z Francie a Hamburka. Z Holandska přicházely tulipány, narcisy a hyacinty k výzdobě záhonů před zámkem. Na severní hranici zahrad byla postavena oranžerie k přezimování pěstovaných pomerančů, fíků, citrónů a jiných italských rostlin.
Roku 1684 píše Tulipán, že kameník Jakub Mitthofer vybudoval 4 fontány, jejiž vodotrysky byly napájeny vodou z Ohře. Ze školek šířil pak Tulipán své nové zákrskové stromky po Čechách. Jím vytvořená zahrada nebyla příliš popleněna ani za pruských interpelací. V zápisech stojí psáno, že pouze v roce 1726 bylo z obavy před blížícím se vojskem očesáno 3030 zralých pomerančů (500 nezralých zůstalo na stromech), což svědčí o množství tehdy zde pěstovaných pomerančů.
Pěstění ovoce v libochovickém kraji bylo nařízeno zvláštním knížecím příkazem z roku 1690, dle kterého musel zahradník u každého dvora vysadit nejméně sto a každý sedlák u svého obylí deset ovocných stromků. K zužitkování ovoce byla u zámku vystavěna sušárna. Na jednom v archivu uchovaném plánu sušárny (1819) je podepsán "Purkynje" (Purkyně - otec Jana Evangelisty).
Roku 1822, po skončení napoleonských válek, byla pravidelně stříhaná a upravovaná francouzká zahrada přeměněna v novém duchu na tehdy módní. Následoval pak vyšňořený "plesourre ground" s tisíci kobercovitými rostlinami jimiž byly každoročně tvořeny před zámkem rozsáhlé "koberce" hýřící barvami a vůněmi. Přísná geometrická pravidelnost parteru byla nahrazena volně vysazenými stromy, nepravidelnými plochami trávníků a křivolakými cestami, vysypanými pískem.
Rozšíření parku provádí v letech 1853-58 ředitel zahrad Blecha, který založil podél nynějšího seminářství park v přírodním slohu použitím vzácných dendrologicky cených stromů a keřů (americké lípy, kanadské jasany, japonské jerlíny, jinan, ořešáky, zeravy, brestovce, nahovětvec kanadský) z nichž mnoho dosud zhodnocuje zahradu. Přivážel je ze zrušené tehdy Salmské zahrady na Smíchově. Dále byl park rozšířen o bažantnici a o zbytky původních lužních porostů podél Ohře, takže vznikl velký přírodně krajinářský park o celkové rozloze 24 ha, ve které pobíhaly srnci a bažanti.
Oranžerie byla zrušena r. 1883, ale byly vystavěny nové skleníky pro tropické rostliny (ceytonský kávovník, banánové palmy, chlebovníky, orchideje aj.).
V roce 1912 byla upravena zahradníkem ve službách Josefa Herbersteina, Josefem Rubličem, horní část zahrady znovu na parter, přičemž se přidržoval původních plánů J. Tulipána, ale ponechal volně rostoucí mohutné staré stromy jako solitery. Ty zprostředkovávají nenásilný přechod pravidelně stříhané a geometrizované zahrady francouzkého stylu od ostatních částí parku, který si zachovává přírodní krajiný ráz. Některé stromy původního porostu lužního lesa, zvláště duby, jsou impozantních rozměrů a stáří přes 300 let.
Okupace v letech 1939-45 způsobila zahradě mnoho škod. Byly konány útoky na staleté stromy, aby sloužily německé zbrani dodáním svého dřeva. Jen šťastným zásahem zaměstnanců bylo tomu zabráněno.
Zámek se zahradou byl od roku 1947 převzat státem a dne 1.května 1947 dán pod správu Národní kulturní komise, která pod vedením milovníka památek dr.Z.Wirtha v zámku zřídila muzeum bytové kultury.
Místnosti kde bydlela rodina Purkyňových a kde se narodil náš velký vědec světového významu Jan Evangelista Purkyně, byly propůjčeny Křenkovu krajskému muzeu v Libochovicích.
O libochovickém parku existuje dosti bohatá literatura, která podrobně popisuje jeho dendrologické hodnoty. (kupř. J. Rublič 1922,1925,1929,1937,1940; J.Nožička 1966; B.Sedliská 1971; A. Skalická 1967; L.Štěpánek 1973; M.Lejsková-Matyášová 1974; K.Hieke 1970,72,73; P.Hušek 1975 aj.)
Ve školce parku byly asi poprvé u nás pěstované ovocné stromy.
Severní a východní parter oživuje skupinka pávů, jejich počet se však snižuje.

Jan Pokorný 14.let

Zastavení třetí
PAMÁTKOVÉ BUDOVY

Mimo jiné budovy uvedené v této publikaci....
Dům č.p. 77,(ulice Turinského) původně panský špitál - z roku 1700, barokní přízemní dům podkovovitého půdorysu, s obdélníkovými okny a portálem a se středním rizalitem oválného vestibulu, krytého trámovým stropem.
Dům č.p. 18, (ulice Purkyňova) - původně městský špitál - pozdně barokní, přízemní dům s lizénami a obdélníkovými okny.
Dům č.p. 58, (nám.5.května) - z 18. století, pozdně barokní dům s pilastry a obdélníkovými okny, průjezd sklenut plackami, oddělenými pásy, sbíhajícími na pilastry.
Dům č.p. 310, (ulice Vrchlického) - pozdně barokní, dvoukřídlý, jednopatrový dům, značně upravený, průjezd sklenut plackami s val. klenbou s lunetami.
Dům č.p. 315, - pozdně barokní, patrový dům adaptovaný, s barokním vjezdem a rokokovými dveřmi.
Dům č.p. 10, (nám.5.května) - z 1. poloviny 19. století, klasicistický, jednopatrový dům, s vysokými pilastry a trojúhelníkovým štítem, průjezd sklenut val. klenbou s lunetami.
Dům č.p. 47, (nám.5.května) - Česká spořitelna - postavena roku 1934 podle projektu arch. J Freiwalda, figurální sochařská výzdoba od J. Matějů.
Další domy (čp.45.(ul.Dr.Vacka), 55.(nám.5.května), 61.(nám.5.května), 216.(nám.5.května), 64.(ul.Riegrova), 93.(Kerkovo nábřeží), 319.(ul.Koželužská), 87.(nám.5.května)) z konce 18. a 1. poloviny 19. století s klasicistickými a empírovými motivy na průčelích.

Zastavení čtvrté
PAMĚTNÍ DESKY

Vědce J.E.Purkyně - na domě čp.3, od K. Babky, z roku 1937. (na náměstí u vstupu do zámku)
Hudebníka Bohuslava Lhotského s reliéfní bustou na domě čp. 4-5 na náměstí.
Básníka Rudolfa Pokorného na domě čp. 615, od V. Macha z roku 1934. (ulice Dr.Václava Vacka)
Básníka E.A.Hrušky (1895-1957) na domě čp. 200 z roku 1959. (Luční ulice)
Hasiče Václava Vrabčíka na jeho rodném domě č.p 47 z roku 1896. (ulice Dr.Václava Vacka)
Nejstarší pamětní deskou je kámen zabudovaný do zámecké vodárny, z její jižní strany, na kterém je zápis o smrtelném úrazu služky, kterou zabilo padající kamení při opravě, nyní již zaniklého, zámeckého mlýna z roku 1560 (zámecká vodárna u zátoky)
Dále potom pamětní desky obětem 2.světové války :
ve sklárně (27 osob)
v sokolovně (17 sokolů)
ve škole v nové přístavbě (3 učitelé)
v bývalém cukrovaru ( 1 osobě)

Zastavení páté
KOSTEL VŠECH SVATÝCH

děkanský, připomíná se již r. 1382 jako farní. Nejstarší částí jeho stavby je renezanční věž postavená dle vytesaného letopočtu nad vchodem a dle znaku od Jana III. z Hazmburka r. 1541. R.1624 kostel vyhořel a roku 1661 znova zničen byl požárem spolu s větší částí města. Hraběnka Ludmila Šternberková povolala stavitele Vlacha jménem Dominika, jenž však obnovu nedokončil a ze země ujel. Kostel měl tak chatrné základy, že musel být zbořen.
R. 1700 začal polír J. J. Lechreiter novou stavbu, která byla r.1705 vysvěcena, ale teprve za děkana Henningera dokončena; při této stavbě se snad použila část základního zdiva staršího kostela, čímž vysvětlit lze nynější jeho rozvržení. R. 1727 byla věž poněkud zvýšena, r. 1745 okna u hlavního oltáře zvětšena. Když r.1748 na velkou věž dávali novou báň, nalezena byla ve staré makovici zpráva o dřívějších opravách r. 1622, 1624, 1699 a 1704.
Roku 1892 kostel opraven a věž o dalších 10 m zvýšena.
Věž k severní straně kněžiště přiléhající byla r. 1541 postavena na čtvercovém základě , asi 7.00 m širokém. Po opravě r. 1727 byla opět obnovena r. 1892 a o 10 m zvýšena, jakož i opatřena hladkými lesenami a stříkanou omítkou ve výplních. Dole jsou prolomena malá obdélníková okénka a přistavěno schodiště, jehož vchod má pravoúhlé, neprofilované ostění, nad ním je vytesán letopočet 1541. Na severní straně zazděn je ve výši druhého patra znak pánů z Hazmburka.
Západní průčelí kostela je dvoupatrové, dole členěno čtyřmi vysokými dorskými pilastry nesoucími kládí s oblomenou římsou, nad kterou se vypíná hořejší, malé patro. Portál v hlavní ose je v pravém úhlu orámován a převýšen barokním, nepatrně vystupujícím štítem se štukovým monogramem. Nad ním je obdélníkové okno korunované lomenicí; po stranách dva prázdné výklenky. Hořejší patro je provázeno dvěma volutami a zakončeno nízkou lomenicí; po stranách a na vršku pískovcová socha sv. Vavřince na vrcholu a sochami dvou biskupů na bočních pilířcích světců. Uprostřed ploše orámované okno.
Na podélných stranách je rozdíl nižších postranních částí od vyšší střední lodi vyznačen; zdi členěny jsou hladkými lesenami, omítka ve výplních jest stříkaná. Nižší postranní části jsou prolomeny dvěma řadami nevysokých oken, dole čtyř půlkruhových, nahoře čtyř segmentových; těmto oknům odpovídá nejhořejší řada oken prostřední lodi.
Vnitřek kostela má zvláštní tvar. Ke střední 23.00 m dlouhé a 8.00 m široké lodi jsou připojeny totiž na každé z podélných stran jedna vysoká kaple, sousedící s kněžištěm, 2.65 m hluboká, a dva malé nízké sínce zaklenuté polokruhy; nad těmito nalézají se empory otevřené do kostela stlačenými oblouky, mezi sebou spojené a přístupné z kruchty, která zaujímá západní část lodi. Stěny členěny jsou třemi páry mocných dorských pilastrů, které nesou oblomené kládí s vyloženou římsou. Valenou klenbu lodi sesilují tři páry pasů, mezi něž zasahují vykrojované cípy pro čtyry páry oken.
Kněžiště je 10.70 m dlouhé a 6.30 m široké. Je zakončeno třemi stranami osmihranu, čtyřmi vysokými opěráky opřeno a v závěru prolomeno dvěma štíhlými segmentovými okny; stěny jsou členěny pilastry. K jeho jižní straně přiléhá jednoduchá kaple a oratorium; na severní straně vstupuje se dveřmi s gotickým, polokruhovým ostěním do sakristie.
Hlavní oltář, dřevěný svatostánek postavený r. 1745 truhlářem Martinem Polákem z Budyně a pozlacený Quidonem Bukleshainem ze Štýrska (pracujícím v Praze ); na něm stojí dva velké rámy relikviární a dvě sochy sv. Norberta a Vojtěcha podle pamětní knihy zhotovené od Bartholoměje Edera v Budyni. Za oltářem velký, řezaný kartušový rám s obrazem Nanebevzetí Panny Marie z r. 1745., s četnými figurami. Nad oltářem na stropě malba tzv. "České nebe" s vyobrazením všech Českých světců.
Vedlejší oltáře:
1.Oltář sv.Jana Nepomuckého, postavený r. 1746 truhlářem Martinem Polákem, rámový se sochami sv. Josefa a Antonína; nákladem důst.děkana.P.Josefa Gallaše postavený. Relikvii sv.Klimenta obdržel od papeže Benedikta III. Kníže Karel z Dietrichsteinů. Na oltáři je umístěn obraz růžencové Panny Marie původně od praemonstráta Siarda Noseckého zhotovený.
2.Oltář Ježíše Krista a klečící Máří Magdaleny
3.Oltář Panny Marie sedmibolestné. V postranních kaplích sloupové dřevěné architektury, r. 1711 na náklad knížecího zahradníka Jana Tulipána postavené, s obrazy Ježíše Krista na kříži a sedmibolestné Matky Boží.
4.Oltář Panny Marie růžencové r. 1759. nákladem p. Antonina Paula, měšťana libochovického a jeho manželky Anny, rozené Tayzíkové, postaven.
5.Oltář sv.archangela Michaela , r. 1759. z pozůstalosti zmíněného již kněze P. Jana Podhorského postaven. Malé mensy a rámy z umělého mramoru barvy šedé a růžové, s dřevěnými a pozlacenými ozdůbkami.
6.Oltář svatého Vavřince, dřevěný s četnými ozdobami, vybudovaný v 18.století.
Kazatelna dřevěná, s hojnou výzdobou řezbářskou: andělé, kniha, desatero, znaky evangelistů a veliká socha dobrého pastýře; byla r. 1749 postavena Josefem Kleinem za 227 zl. a pozlacena r. 1751 Josefem Dittmannem z Bíliny za 330 zl.
Varhany působí svou hojnou vyřezávanou výzdobou ornamentální i figurální (hudoucí andělé) velmi dekorativně; byly postaveny r. 1736 - 1739 čisteckými varhaníky Matějem a Františkem Gutem za 968 zl.
Lavice dubové, barokní, na čelech pěkně vyřezávané festony s růžemi, slunečnicemi a ovocem, na postranicích bohaté rozviliny akantové.
Po stěnách soubor 14 obrazů Křížové cesty namalované kolem roku 1898 malířem Mathauserem.

Zvony:
Z původních šesti zvonů zůstali na věži pouze dva. U zvonů uvádíme pouze základní parametry :
1. Velký zvon zvaný "Marie". (zmizelý) Vážil 1848 kilogramů a vydával zvuk Es.Výška i průměr 1.39 m, z roku 1625.
2. Prostřední zvon nazvaný "Vavřinec". Váží 448 kilogramů a vydává zvuk As. Výška 0.89 m, průměr 0.93 m, z roku 1605, přelit roku 1739.
3. Zvon nazvaný "Josef" (zmizelý). Vážil 178 kilogramů a vydával zvuk C. Výška i průměr 0.315 m. Z roku 1630.
4. Zvon umíráček, nazvaný "Michael" Váží 70 kilogramů. Výška 0.24 m, průměr 0.20 m, z roku 1874.
5. a 6. Zvonky (zmizelé) byly jen malé zvonky, jimiž se všedního dne svolávali věřící k bohoslužbám.

Věžní hodiny jsou již od jejich zabudování majetkem městským.

Okolí kostela: Kolem kostela býval hřbitov, kam až do r. 1583. mrtvoly byly kladeny.Za kostelem na straně východní stávala při zdi hřbitovní kostnice, která r. 1836. byla zbořena. Hřbitovní zeď na straně jižní byla r. 1859. nově vystavěna. R. 1856. byl celý hřbitov kolem kostela Všech Svatých divokým stromovím osázen.Na jižní straně jsou v hřbitovní zdi umístěné dva hřbitovní kameny, pravděpodobně ze 16.století.

Farní budova
Farní budova, nově opravená, v Libochovicích stojí na západní straně kostela Všech Svatých hlavním průčelím na straně jižní s překrásnou vyhlídkou na řeku Ohři, na blízký lesem porostlý vrch Šebín a na vesnici Poplzí.Je předpoklad, že již v první třetině 14. stol., kdy je zmínka o farním kostele v Libochovicích, musela zde stát také nějaká menší fara jako sídlo duchovní správy. Tato fara byla poničena za husitských bouří v r.1424. Po třicetileté válce a později po velkých požárech ve městě stála zde již větší přízemní fara s kaplankami a okolními hospodářskými budovami. Roku 1805 byla stržena již téměř neobyvatelná libochovická fara a z lomového kamene postavena nová patrová budova, z části podsklepená hlubokým sklepem a zakrytá vyšší valbovou střechou.
Až do r. 1852. byla fara libochovická nejbohatší farou v Čechách. Tehdy náleželo jí tisíc měr půdy orné, luk, zahrad a lesa, a kromě toho také ještě přes 300 korců obilního desátku a sice žita, pšenice, ječmene.
Fara r.1913 dostala elektrické osvětlení, vybudované nákladem 917 K.

Zastavení šesté
SOCHY V LIBOCHOVICÍCH

Sochařství má na libochovicku tradici již od 16. Století. Z této doby pochází nejstarší díla - tzv. boží muka, ale i velmi staré pomníky hrobů na hřbitově sv.Vavřince, zejména však na zdevastovaném hřbitově židovském. Avšak největší rozkvět sochařství začal po Třicetileté válce, to jest v době barokní.
Nejstarší dochovaná boží muka na libochovicku stojí u hřbitova sv. Vavřince a na rozcestí silnice do Klapého s cestou na Jiřetín. Obě byli vytesány ve stejném roce 1589. Neznáme jejich autora, víme však, že boží muka "u hřbitova" financoval kněz Václav Vinař a Libochovický primas Václav Kunatka. Boží muka "na rozcestí" zaplatil Václav Tkadlec.
Nápis na "božích muk" u hřbitova:

PRAESBYTER HAEC PRIMASQVE FIDES QVOSl
IVNGIT AVITA VIVIFICAE STATVVNT VOTA
TROPHAEA CRVI

Na druhé straně:
LETA MDLXXXIX TATO BOZI MAVKA KA CZTI
A CHWALE BOZY OD CTIHODNEHO KNYEZE IANA
Z VINORZE TOHO CASV FARARZE W MIESTECKU
LIBOCHOWICYCH A SLOWVTNEHO MVZE WACLAWA
KUNATKY MIESSTIE NINA PRIMASA TOHOZ
MIESTECKA NAKLADEM SPOLEC
NIM GSAV PO STAWENA

Na Jiřetíně stávala socha "Ecce homo". To znamená "hle člověk". Z pozůstalosti Antonína Huly roku 1752 postavená. Brzy však, díky nepříznivým povětrnostním podmínkám zničená. Další socha Ecce homo pochází z roku 1728. Zobrazovala Pannu Marii, držící mrtvé Kristovo tělo. Tuto, spíše menší sochu zaplatil Jan Buk, měšťan z Libochovic. Dnes ji vidět nemůžeme. Byla v 60. letech zničená traktory JZD, které si v její těsné blízkosti zkracovali cestu na pole.
Panna Maria sleduje 291 let děj z Mariánského sloupu na náměstí. Na podstavci stojí sv. Anna, sv. Josef a Kristus. Tento monument zaplatila paní Anna Tayzíková z Libochovic. R. 1864 byl sloup nákladem libochovických dobrodinců obnoven a obohacen o balustrádu. Další významnou rekonstrukci provedl v roce 1968 Miroslav Zentner, akademický sochař z Libochovic. Roku 1997 akademický sochař Jiří Novák z Prahy obnovil dominantní sochu P. Marie na vrcholu sloupu.

Nápis na soklu:
LETA PANE 1709 TITO BOZI MVKA WISTAWENY
SLV KE CTI A CHWALE PANV
BOHV WSSEMOHAVCIMV A
RIDICW BOZI PANIE MARIGI A
WSSEM BOZIM SWATIM Z NAKLADV WLA
SNIHO PANNI ANNY TAGZIKOWY
POZVSTALI WDOWINE PO NEBOSS
TIKOWI P. GAWKVBOWI TAIZIK
OVI MIESSTIANINV MIESTA
TOHOTO ZAPLAT PAMBV ZA
GEGICH DOBRIDINNY
AMEN

Ve východní části náměstí stávala od roku 1722 socha sv.Rocha. Sv.Rochus je zobrazován s pastýřskou holí a hlídacím psem. Roku 1939 byla socha přestěhována ke kostelu, aby na jejím místě mohl být odhalena pomník našeho prvního prezidenta T.G.Masaryka od sochaře Vincenta Makovského. Slavnostní odhalení se stalo velkou vlasteneckou událostí v okleštěném Česko-Slovensku. Stejné sochy "Prezidenta osvoboditele" byly odhaleny v Humpolci a v Bystřici nad Pernštejnem. Všechna tři díla odlili z bronzu. Za německé okupace se prezidentova socha musela zničit. Odvezli ji do slévárny bratří Bartáků, jež sídlila v Kamenické ulici v Praze na Letné. Díky přičinění jednoho ze zaměstnanců, se hlava s poprsím neroztavila, ale ukryla v prostoru této slévárny. V "uvolněném" roce 1968 se libochovický národní výbor pokoušel sochu obnovit. Všechny pokusy bohužel znemožnila následující normalizace. Po roce 1989 úřady předali torzo sochy paní Makovské. Ta ji darovala Horácké galerii v Novém Městě na Moravě, tam se nachází dodnes.
Na východ od hlavní brány do zámeckého parku se nachází velmi zdařilý pomník - busta Jana Evangelisty Purkyně, vytvořená sochařem Josefem Strachovským. Pomník za všeobecného nadšení odhalili 15. srpna 1887, k výročí Purkyňova narození.
Na dřívějším levém břehu Ohře, dnes její zátoky stojí šest soch. Byly vytesány v letech 1715 - 1740. Náklady na zhotovení nejstarší sochy sv.Václava zaplatil libochovický děkan Václav Hennigeber z Lecbergu. Tuto sochu roku 1929 obnovil akad.soch. Karel Zentner.
Kalvárie, (tj. zobrazení ukřižování Krista s P. Marii, klečící pod křížem) pochází z roku 1719. Kalvárii zaplatila Anna Tayzíková, táž, která financovala stavbu Marianského sloupu na náměstí. Zničenou sochu nově vytvořil roku 1996 akad.sochař Miroslav Zentner. Sochu sv.Josefa z r. 1724 zaplatil libochovický hejtman Václav Tvrzník.
Sochy "Bolestné Panny Marie" a sv.Jana Evangelisty jsou dílem Antonína Brauna, synovce význačného českého sochaře M.B.Brauna. Byly zhotoveny roku 1740 knížecím nákladem. Za nynější sochou sv. Josefa, stávala socha sv. Vojtěcha. V 19.století ji zničila velká voda.

Nápis, jenž je vyryt na velkém kříži:
HRZYCHVW MLAD
OSTI ME A CZO GSEM
CZINIL Z NEWEDO
MIJ MEHO NEPRZI
POMINEY PANE
PS. XXIIIII :V. VII

Neobvykle je ztvárněn sv.Jan Nepomucký v Havlíčkově ulici u domu čp. 154. Je dílem tyrolského sochaře Bartoloměje Edera. Z podstavce této sochy lze vyčíst, že ji financoval Johanes Franc Schwarz. Socha pochází z roku 1766.

Nápis na podstavci:
HONORI DIVI NEPO
MVCENI s VI NOSTRI
QVE PATRONI EREXIT
IOANNES FRANZ SCHVVARTZ
REGIVS ANONARIVS
1761

Pomník Jana Amose Komenského stojící před Základní školu je dílem slánského sochaře Havla. Jeho odhalení se uskutečnilo současně s otevřením školy roku 1893.
V městském parku se od roku 1921 nachází pomník padlým 1.Světové války. Žulový masiv, připomínající tvar rukojeti zabodnutého meče, se tyčí do výše 6metrů. Jest dílem arch.Rösslera z Prahy. Bronzová plaketa na průčelní stěně zobrazuje Podřipsko ve válce je od sochaře R Březy. V roce 1921 ministerstvo školství a národní osvěty ocenilo tento pomník jako "vzorný".
Přibližně 30 m od pomníku padlým, v dnes již zarostlém zákoutí parku, byla 6. července 1930 odhalena socha Mistra Jana Husa od sochaře Karla Zentnera.
Zapomenutý je také pomník padlých legionářů na libochovickém hřbitově. Jeho odhalení se uskutečnilo při župním sjezdu Československé obce legionářské. Autorem plakety na pomníku je Karel Babka.
Dále je dlužno připomenout ta díla, jenž se stavěla při cestách do Libochovic. Socha Panny Marie stávala za cihelnou, na rozcestí cest do Duban a Koštic.(Tyto cesty jsou dnes zaorané.) Dílo je z roku 1756 a náklady na jeho stavbu zaplatil děkan Josef Jan Galeš. Roku 1943 byla přemístěna ke kostelu Všech svatých, zde se dnes nachází.
V Radovesicích, na křižovatce cest z Libochovic do Budyně a Chotěšova stávala socha sv.Barbory. Roku 1760 ji dal postavit hospodářský ředitel libochovického panství Václav Hnědec. Barbora Veselá, svobodná měšťanská dcera ji nechala r. 1827 obnovit. I tato socha je dnes u kostela.
Severně od Libochovic, při silnici na Slatinu stojí socha sv.Václava od sochaře Bartoloměje Edera. Náklady na stavbu zaplatil již zmíněný Václav Hnědec. V roce 1998 rozhodly úřady o rekonstrukci této sochy. Její opravu provedl akad.soch.Václav Novák z Prahy. V prosinci 1998, při demontáži, byla objevena schránka s údaji o soše, dobové mince a jiné zajímavosti z roku 1880. Mimo jiné se z nich dovídáme, že socha původně stála o 380m jihovýchodně oproti dnešnímu místu. Nález je opět na svém místě v podstavci sochy a obohacen v budoucnu o cenné údaje z dnešní doby.

Nápis na soše:
VIR SANCTVS WENCESLAVS INVICITVS REX
CZECHIAE LAVRRAVIT LEONEM GLORIOSE.
F. B. WENCESLAVS HNEDETZ DEDICAT A 1761

Jakub Zentner 15.let

Zastavení sedmé
KOSTEL SVATÉHO VAVŘINCE (hřbitovní)

V místech nynějšího kostela stával od roku 1601 původní starý kostel. Ten byl však v letech 1720 - 1722 zcela přestavěn roudnickým stavitelem Petrem Pavlem Columbanim. V roce 1868 byl kostel celý opravován. Poslední rozsáhlé opravy byly vykonány na počátku devadesátých let 20.století.
Budova kostela je orientovaná, jednolodní, barokní stavba z lámaného omítnutého kamene. Dvoupatrové průčelí se vlní v půdorysní linii tak, že střed a rohy oproti dvěma pilastrům po straně portálu značně ustupují. Pravoúhlý portál ploše orámovaný je korunován lomenou, obloukovou římsou a monogramem Jesus; nad ním je slepý okenní rám. Prohýbaná hlavní římsa odděluje spodní patro od hořejšího, které je také členěno lizénami a zakončeno prohýbaným a lomeným trojhranným štítem; jeho střed zdobí výklenek s kamennou sochou sv. Vavřince. Na podélních stranách dva rohové a dva střední pilastry, mezi nimi tři okna v polokruhu zaklenutá a ploše orámovaná; východní strana uzavřena v kruhovou úsečí.
Vnitřek kostela je 14.00 m dlouhý a 7.60 m široký. Klenba je valivá s lunetami, na stěnách jsou dvojice pilastrů s úseky kladí, na konci pak mělká apsida. Na dvou sloupech je zděná kruchta s hladkou zprohýbanou poprsnicí. Na barokním hlavním oltáři je obraz na plátně ze začátku 18. století, představující sv. Vavřince, v dovedně řezaném rámu z bohatých, akantových rozvilin, a v nástavci obraz Nejvyšší Trojice. V predelle dřevěná oltářní deska, 1.14 m dlouhá, 0.33 m vysoká, s malovanou Poslední večeří Páně a se znakem (pták odnáší kohouta); nad znakem letopočet 1605, pod ním jméno : IAN KAVKOW.
Dále jsou zde ranně barokní varhany s boltcovým ornamentem a lavice ve dvojím oddělení.

Zastavení osmé
NA LIBOCHOVICKÉM HŘBITOVĚ

Hřbitov u kostela sv. Vavřince existuje pravděpodobně již od roku 1583, ale teprve r. 1851 byl prodloužen k cestě, a vchod byl přeložen ze strany východní na stranu severní. R. 1852 byla z města až k hřbitovu postavena silnice, která nyní vede do Klapého. R. 1868 byl postaven dům pro hrobaře a márnice, za m 3000 zl. Téhož roku byla zbořena kamenná kaple, která od roku 1756 stála na severní straně blíže kostela sv. Vavřince. R. 1873 byly opraveny zdi kolem hřbitova, hřbitov byl upraven a byla postavena pumpa pro hrobaře na farním poli před vchodem hřbitova.
Téhož roku postavila městská obec na hřbitově zděnou kolnu a zakoupila do ní pohřební vůz.
Vzhled hřbitova se dále neměnil. V polovině 20.století byl proti starému hřbitovu postaven hřbitov nový, tzv."Urnový háj", který odpovídal novějšímu způsobu pohřbívání - spalování.
Na starém hřbitově jsou pohřbeni mnozí význační občané města a okolí.
Poblíž vchodu do kostela je dnes již zapomenutý hrob otce zdejšího slavného rodáka Jana Ev.Purkyně, Josefa Purkyně, který zemřel na chorobu plic ve svých 40 letech, kdy bylo malému Janovi 6 roků.
Ze starších časů nalezneme zde hroby: Josefa Kruchiny ze Švanbergu z roku 1707, a barokně ornamentovaný kamenný kříž na ozdobném soklu s lebkou a hnáty, s českým nápisem z r. 1707, potom hrob Václava Olivy (1724), radního, jehož náhrobní deska je umístěna na stěně kostela, a primátora Václava Stuchlého (1772) a řady dalších radních a kantorů.
Na starém hřbitově odpočívá básník Rudolf Pokorný (1853 - 1887), byl rodákem z Heřmanova Městce a do Libochovic přišel na místo okresního tajemníka. Byl jím však pouze 47 dnů, během kterých si zákeřná choroba vybrala svoji daň. Byl manželem malířky Růženy Purkyňové, dcerou význačného českého malíře Karla Purkyně, druhého syna Jana Ev. Purkyně.
Vedle něho spí svůj spánek spisovatel Josef Ježek, který zde býval v letech 1882 - 1885 notářem. Dále zde nalezneme pomník se jménem Edity Bernasové (vpravo od vchodu). Je to vnučka Bedřicha Smetany a byla zde pochována v roce 1902. Na jiném náhrobku nalezneme jméno Filipa Drhy (vlevo od vchodu), velkého kulturního pracovníka našeho kraje. Zemřel v Libochovicích jako účetní Hospodářské záložny roku 1908.
V roce 1919 uložen zde byl na věčný odpočinek profesor František Klapálek, narozený roku 1863 v Luži. Nebyl jen vědcem, ale i vzorným učitelem a vychovatelem. Klapálek založil Entomologickou společnost. Bronzová busta i deska jsou dílem sochaře R. Březy.
Mezi významné postavy, jejichž jméno zůstává nezapomenutelné, náleží historik Karel Křenek, bývalý ředitel zdejší školy. Byl rodákem z Rychmburku. Býval učitelem v Třebenicích. Později jako ředitel školy v Libochovicích věnoval se místní archeologii i muzejnictví a založil v Libochovicích městské muzeum. Instaloval a katalogizoval celou osobní pozůstalost Jana Ev. Purkyně. Velmi vhodně vyvozoval ze starých letopisů a archivních záznamů minulost našeho města. Byl předním kulturním pracovníkem Libochovicka i Třebenicka. V novější části hřbitova nalezneme urnu s popelem Karla Vyskočila (1892 - 1957), dlouholetého ředitele národní školy v Libochovicích. Divadlo bylo vždy jeho velkou láskou a jako nadšený ochotník, režisér a dramaturg sloužil mu oddaně až do bezprostředního konce svého života.
Dále je zde uložena urna s popelem sbormistra Václava Štěchovského (1876 - 1950), který byl po 40 let obětavým a neúnavným dirigentem zdejšího pěveckého spolku Dvořák. Nejmonumentálnější je pomník bojovníků za svobodu, který byl postaven roku 1937 a ozdoben plaketou sochaře K. Babky. Před pomníkem je umístěna nádherná urna s popelem obětí nacismu našeho města a okolí, popravených v době okupace. Sarkofág je (byl) darem libochovických krajanů a byl jimi přivezen z Prahy. Dne 27.8.1946 za přítomnosti význačných rodáků města konala se na Tyršově stadiónu v Libochovicích slavná tryzna, kde byly ostatky našich hrdinů převzaty a ve velkolepém průvodu městem na tomto místě uloženy.
V roce 1999 byl však sarkofág nějakým neznámým a bezectným člověkem, který se nezastavil ani před popelem popravených, ukraden a dosud nenavrácen. Škoda nevznikla veliká na majetku, ale na morálce a ideích je nevyčíslitelná.
Málokdo ví, že na starém hřbitově nalezne i hrob rodin Koptových, Videových a Fricových, kde jsou pochováni spisovatel Josef Kopta a jeho syn textař a básník Pavel Kopta s manželkou (Josef Kopta byl původně pochován v Praze).

Zastavení deváté
IZRAELITÉ A tzv."ŽIDOVSKÝ HŘBITOV"

Izraelité nebyli v Libochovicích jak se říká od nepaměti. V dobách předhusitských i husitských se v dějinách Libochovic nenalézají. První zmínky o Izraelitech jsou z dob přebývání jejich v obci Radovesice.
K založení Obce židovské v Libochovicích došlo okolo roku 1583, kdy je v záznamech města i prodej kusu "lada" židům, aby si svůj hřbitov mohli zříditi……
Hřbitov stával na farním poli a byl z něho odváděn poplatek až do roku 1851. V následujících letech došel poplatek k zapomenutí. V roce 1846 byl hřbitov zvětšen o necelých 17 arů a v roce 1871 byla k němu přivedena dlážděná cesta. V roce 1877 si obec izraelská pořídila pohřební vůz…….
Nejstarší náhrobní kameny, psané v hebrejštině, jsou skutečně datovány po roce 1583 a nejmladší naleznete v severní části a jsou z doby poválečné,(po roce 1945), psané již z části latinkou.
O dnešní, pěkný, stav hřbitova se stará Spolek pro opravu židovského hřbitova v Libochovicích, který na něm odpracoval již spoustu hodin.
Hřbitov je jedinou dochovanou památkou na Izraelskou obec. Synagoga zmiňovaná v roce 1651, nově vystavená roku 1761 a opravená roku 1863, přeživši staletí vzala za své v osmdesátých letech 20. století a pozemek byl prodán do soukromých rukou.

Zastavení desáté
LIBOCHOVICE V OSOBNOSTECH

Libochovice - vždy město české, úhledné a idylické. Ze strany jedné jej roubí České středohoří a stráží středověké hrady, ze strany druhé doplňuje jeho malebnost překrásná řeka. Lány vlnícího se obilí s věncem modrých hor na obzoru, šumící řeka s romantickými houštinami a slavíky lákaly malíře i básníky.
Kultura zde nikdy nebyla vzácným hostem.
Naše město i náš kraj sloužily básnické inspiraci V.B.Třebízského, který zde navštěvoval svého strýce Šarocha v Klapém, v povídkách: "Sudičky z Poohří" a "Povídky z Poohří". V povídce "Krvavé kvítky" zpracoval starou lidovou pověst o hazmburském draku.
Básnicky čerpali z našeho kraje i Karel Hynek Mácha, Jaroslav Vrchlický a zvláště Svatopluk Čech, který sem jezdíval na blízkou Skalku k svému dědečkovi Rakovi. Jeho "Václav Živsa" a "Sníh" poeticky zachycují náladu tohoto půvabného koutu Čech.
V této části bychom vás rádi seznámili s význačnými osobnostmi města, rodáky či s městem a okolím sžitými osobnostmi, které narodivše se jinde nějaký čas žili či dožili v tomto krásném koutku Čech.
V tomto zastavení jsme se pokusili přiblížit vám několik osobností z výčtu asi dvou set osob žijících a působících v tomto koutku naší země.

1. Jan Václav Bělohorský, narozen v Libochovicích dne 21. září r. 1737. Vystudoval práva, zastával všeliké právní úřady dílem v Čechách, dílem v Uhrách, až konečně r. 1773 stal se syndikem v Libochovicích a r. 1799 primátorem města, v této hodnosti až do r. 1801 setrval. Byl zvláštním milovníkem a pěstitelem ovcí, a mezi děvčaty v městě zavedl předení bavlny, začež se mu od c. k. zemského gubernium písemné pochvaly dostalo a byl též právním na panství dlažkovickém, v kteréžto hodnosti zemřel r. 1804 dne 26. října v stáří 67 let.

2. Jan Jirásek, přírodovědec, narodil se 26.července 1754 v Libochovicích. Prožil zde většinu svého mládí a pro svoji píli byl dán dietrichštejnskou vrchností na studia. Stal se diplomovaným inženýrem a erudovaným geologem, botanikem a zoologem. V devadesátých letech 18. století byl vybrán Královskou českou společností do přírodopisné expedice do tehdy málo známých Krkonoš.
Obsáhlá zpráva o této expedici byla publikována v roce 1791. Své výzkumy prováděl i na Mostecku , Chomutovsku a v Brdech. Velice rád se vracel do svého rodného města. Na sklonku svého života pracoval jako vrchní lesní komisař v Salzburgu, kde dne 6.července roku 1797 umírá.

3. Jan Evangelista Purkyně, slavný lékař a profesor pražské university. Narodil se 17. prosince 1787 v Libochovicích, kdež jeho otec byl obročním na panství knížete Dietrichsteina a náležel mu dům v městě č. 29. Prvého vzdělání školního nabyl ve zdejší obecné škole. Studoval u Piaristů v Mikulově, stal se klerikem, ale z řádu 1807 vystoupil a odjel do Prahy, kde studoval filosofii, později medicínu. Po asistentuře na lékařské fakultě byl 1823 povolán do Vratislavi za profesora fyziologie a v roce 1850 se jako 63 letý stařec vrátil do Prahy. Zde doplnil své životní vědecké dílo starostí o svůj národ, na který ani ve Vratislavi nezapomínal. Za vědeckou práci, kterou byl znám po celém světě, dostalo se mu veliké cti po veškeré Evropě. Purkyně velmi miloval své rodiště, a mnohokrát se vyjádřil, že zbytek svého života v Libochovicích míní dožít. Z lásky k svému rodišti psával se též někdy "Libochovický." Purkyně byl zvláštní příznivec zdejší školy. Škola děkuje mu některých krásných vyučovacích pomůcek a Jungmannův slovník. Roku 1861 navštívil Purkyně, co zvolený poslanec na sněm český město naposledy, a občané učinili mu ovace spojené s osvětlením, zpěvem a hudbou. Purkyně, jenž dlouhá léta pobyl ve Vratislavi, zvolil si následující heslo:
"Volá-li-li, vlasť, ve vlasť se vrať; pomáhej chutě, čiň a raď."
Starší heslo jeho bylo:
"Dokud i kde Bůh žíti povelí, buď věren vlasti, víře, příteli."
Purkyně zemřel dne 28. července 1869 v Praze, a pochován byl do prozatímního hrobu na hřbitově vyšehradském. R. 1876 dne 25. října byly tělesné pozůstatky Purkyňovy z prozatímního hrobu vyzdviženy a do nového klenutého hrobu přeneseny, nad nímž nádherný pomník spočívá. Pomník ten zbudoval mu spolek Svatobor v Praze s pomocí spolku českých lékařů.
Purkyně byl čestným měšťanem libochovickým dvakrát jmenován, protože na první jmenování se pozapomnělo.
Že město památku svého velikého rodáka ctí, je toho důkazem, že svému slavnému rodáku postavili Libochovičtí na náměstí vkusný pomník, a r. 1876 dne 28. listopadu pojmenována je bývalá ulice mostecká, v níž stojí dům rodičů Purkyněho, "ulicí Purkyňovou."
Do nedávna byla na Státním zámku stálá expozice o našem slavném rodáku, ale byla již bohužel zrušena a tak v nynější době není místa, kde by se návštěvník mohl poučit o jeho díle a životě.
Mimo jiná ocenění byl J.E.Purkyně držitelem :
řádu sv. Vladimíra od cara Alexandra;
rytířského řádu červeného orla III. a IV. tř.od Bedřicha Viléma a Viléma I.;
rytířského řádu Leopolda, uděleného po jeho smrti;
diplomů čestného doktorátu university ve Vídni, Moskvě, Charkově a Lvově;
čestného členství na lékařských akademiích v Bruselu, ve Lvově, v Paříži, v Petrohradě, ve Vídni a j.;
čestného členství: Slezské společnosti ve Vratislavi, Přírodovědeckého spolku Darwin ve Vídni, Společnosti přírodních věd v Cherbourgu, Spolku českých lékařů v Praze, Přírodovědecké společnosti v Drážďanech, Mikroskopické společnosti v Londýně, Společnosti věd musea v Praze; čestného členství v Pražské Umělecké besedě a 11 různých spolcích vědeckých a vzdělávacích.
Byl dopisujícím členem: Biologického spolku v Paříži, medicinské fakulty v Petrohradě, Přírodovědeckého spolku ve Štokholmu, Císařské akademie ve Vídni, aj.

4. František Turinský, vysoce nadaný lyrik a dramatický spisovatel, narodil se pravděpodobně 16. listopadu 1796 v Poděbradech. Roku 1823 stal se aktuárem v Libochovicích.
Po přechodném působení na jiných místech byl roku 1844 jmenován vrchním spojených panství Libochovice a Budyně nad Ohří. Vydal tiskem básně: Angelina, Virginie a Pražané v r. 1648, jež věnoval vlasti. Pak podal drobnější básně v Rozmanitostech, Rozličnostech, Musejníku, Lumíru a j. V roce 1848 na libochovickém náměstí u zámku ohlašoval zrušení roboty, a téhož roku sepsal obšírnou báseň pod názvem: "Sen císaře Josefa II." Zemřel v pražské nemocnici dne 4. září r. 1852, byl od r. 1850 okresním soudcem v Křivoklátě.

5. Páter Antonín Vojtěch Hnojek, profesor bohosloví, biskupský veřejný přísežný notář, skutečný konsistorní rada, c. k. dvorní kaplan, bývalý děkan na Mělníku, pak probošt v Bohosudově a konečně od roku 1852 děkan v Libochovicích, narozen dne 5. prosince r. 1799 v Brandýse n. L.
Sepsal a vydal:
Christ - katholische Liturgik v 5 dílech. Krátký katechismus o obřadech církve katolické. Nebe a země klíč, kterážto kniha pro svou kvalitu byla přeložena do více řečí. Tělo lidské. Krátký dějepis církve Páně. Evangelia na všechny neděle a svátky, dva díly. Řeči a epištoly na všechny neděle a svátky, jeden díl.
Přeložil z němčiny:
Květný věneček, Lesní kaple, Svatojánská muška, Růženka jedlohradecká a Příběhy Vojtěchovy. Přispíval do Hylosu, Čechoslovana, Časopisu pro katolické duchovenstvo, Blahověsta a Poutníka z Prahy; též přispíval do Naučného Slovníku.
Sepsal několik zdařilých písní. Mluvil více jazyky, a byl též výtečným filologem. - Až do nejposlednější doby svého života se zabýval spisovatelstvím a poslední jeho k tisku uchystaná práce byla "Dokonalý ministrant a kostelník."
R. 1861 odebral se do Nymburka na výslužbu, a faru přepustil Páteru Josefu Ehlovi, t. č. kaplanu. Zemřel dne 23. ledna r. 1866 v Nymburce, kde je i pochován jest. Byl velice oblíben mezi obyvateli města a širokého okolí.

6. Páter Josef Ehl, byl od r. 1877 farářem v Terezíně, narozen v městě Solnici dne 10. července r. 1820. Od r. 1850 až do r. 1867 byl kaplanem v Libochovicích, v kterémžto čase faru po dvakráte administroval. V Libochovicích si získal zvláštních zásluh založením záložny, jejímž bezplatným pokladníkem byl až do r. 1866. Předsedou zpěváckého spolku byl od r. 1863 - 1864, předsedou hospodářského odboru od r. 1863 - 1867, městským výborem od r. 1864 - 1867; a za své výtečné zásluhy jak o kostel, školu a farní osadu, tak i o národní podniky obdržel čestné občanství v Libochovicích a v Solnici, pak čestné občanství v obci Dubanech, Evani, Poplzích, Radovesicích a Slatině. Tiskem vydal několik duchovních řečí, jež vyšly ve sbírce kázání páně Veverkových a v "Posvátné kazatelně", redigované důst. P. Kuldou; vydal svým nákladem "Sieben Vorträge über die rationelle Bienenzucht", podal přes 300 slov pro "Brus jazyka českého", a přispíval do "Časopisu katol. duchovenstva", "Blahověstu", "Hlasu" a "Pokroku"; také byl dopisujícím archeologického sboru v Praze, prvním místopředsedou včelařského spolku sídlem v Mašťově a protektorem spolku vojenských vysloužilců v Jetřichovicích.
P. Ehl byl jedním z nejčinnějších členů katolického duchovenstva v tehdejším čase.

7. Arnošt Kaubek, c. k. podkrajský, čestný občan brandýský a podporovatel dobročinných podniků, narozen v Libochovicích dne 10. listopadu r. 1815. Sepsal a vydal "Děje města Libochovic", vlastně "Děje panství libochovického," a čistý výnos věnoval k zařízení opatrovny v Libochovicích, dále pak "Pojednání o posloupnosti majitelů domů města Libochovic." Za svého úřadování velmi silně podporoval školství a učitele, a svým přičiněním zařídil v městě Brandýse n. L. opatrovnu. Zemřel v Libochovicích.

8. František Müller, profesor geodézie a odborný spisovatel, narodil se 4. září 1835 v Libochovicích, zemřel 21. října 1900 v Praze. Müller náleží k oněm mužům, kteří dokázali se skvělým úspěchem, že lze vědy technické přednášeti jazykem českým. Česká terminologie děkuje mu za české geodetické názvosloví.

9. Josef Čapek, učitel a spisovatel, působil v Libochovicích po 32 let jako řídicí učitel, až do své smrti 11. prosince 1890. Napsal a vydal "Dějepisný místopis města Libochovic". Byl čestným občanem libochovickým.

10. Filip Drha, vlastenecký básník. Narodil se 26. května 1831 ve Velkém Ježově, zemřel 25. března 1908 v Třebenicích, kde působil při vlastenecké práci dr. Paříka ve všech českých spolcích. Později se stal účetním Hospodářské záložny v Libochovicích. Redigoval časopis "Český Sever", napsal sbírku básní "Na sporné půdě". Je původcem četných slavnostních básní k oslavám Husovým, Havlíčkovým, k sokolským sletům a pod. příležitostem. Žertovné jeho básně oplývají zdravým humorem. Vydával drobné časopisy "Drak", "Šotek", "Lucerna" a j. Byl redaktorem pokrokového lidového časopisu "Český sever".

11. Josef Ježek, básník, narodil se roku 1848 v Lomnici u Jičína. Od roku 1882 byl notářem v Libochovicích, kde zemřel roku 1885 a je pochován na místním hřbitově vedle básníka R. Pokorného. Literárně vystoupil jako básník v "Ruchu".

12. Rudolf Pokorný, básník a spisovatel, narodil se 18. dubna 1853 v Heřmanově Městci, Psal prózu, více však pěstoval poezii lyrickou, milostnou, popisnou a vlasteneckou. Rudolf Pokorný patří mezi nejnadanější adepty školy Hálkovy a Hejdukovy; s posledním pojilo jej kromě osobního přátelství i společný zájem o zdeptané Slovensko. Měl za manželku vnučku J.E.Purkyně, zemřel v Libochovicích jako okresní tajemník 19. září 1887 a je na zdejším hřbitově pochován.

13. Karel Křenek, učitel, narozen 29.srpna roku 1854 v Rychmburku u Skutče. Po studiích nastoupil v Třebenicích, kde se sblížil s Václavem Paříkem a posléze se stal jeho zetěm. Roku 1892 přešel do školy v Libochovicích kde v letech 1897 až 1924 působil jako ředitel měšťanských škol. Byl velice činným v politickém a kulturním životě města, věnoval se archeologii, známé jsou i jeho články o historii libochovicka a v neposlední řadě založil a dlouhá léta spravoval místní muzeum. (To je však k veliké škodě již dávno zrušené a bohaté sbírky tohoto muzea jsou rozstrkány po litoměřických archivech.) Karel Křenek zemřel 10.února roku 1939.

14. Prof.František Klapálek, narodil se 30. srpna 1863 v Luži, zemřel v Karlíně 3. února 1919 jako profesor tamní reálky. Ve studiích podporoval ho strýc jeho Jan Klapálek, okresní soudce v Libochovicích, u něhož býval v době studií častým hostem. Světového jména získal svým studiem a vědeckými publikacemi z oboru hmyzu. Vedle prací čistě vědeckých uložil svá pozorování v pracích populárního rázu.

15. Dr.Václav Vacek, první poválečný primátor hlavního města Prahy, narodil se v roce 1877. Za okupace byl gestapem zatčen a vězněn. Podílel na přípravách a pomáhal vést povstání pražského lidu. V letech 1945 - 1954 byl zvolen primátorem Hlavního města Prahy. Zemřel dne 18. ledna 1960.

16. Karel Toman, básník, narodil se v roce 1877. Trávíval v Libochovicích s rodinou prázdniny a do konce svého života udržoval písemný styk s libochovickými přáteli. Byl národním umělcem a čestným občanem našeho města. Za mladých let byl Toman bouřlivák a psal do Nového kultu S. K. Neumanna. Sbírky Sluneční hodiny, Pohádky krve, Měsíce, Melancholická pouť aj. byly shrnuty za redakce Tomanovy do jedné knihy Básně krátce před autorovou smrtí. Tam se i básník několika slovy loučí se svými čtenáři.
Zemřel v roce 1946.

17. Bohuslav Lhotský, houslový virtuóz, tvůrce a primárius Ševčíkova - Lhotského kvarteta. Narodil se 14. ledna 1879 v Libochovicích, kde prožil i své dětství. Školní vzdělání dokončil již v Praze, kde absolvoval r. 1897 konzervatoř jako žák prof. O. Ševčíka. Po rozhodných a pronikavých úspěších v daleké cizině, zůstal B. Lhotský věren drahé své vlasti i svému národu, k němuž se vždy hrdě hlásil a jehož jméno tolik a tolikráte proslavil, když po více než 25 let byl hlavou světoznámého kvarteta, které vedle Českého kvarteta nejvíce přispělo k propagaci české hudby za hranicemi. Veliký umělec, při tom skromný a prostý člověk.
Zemřel 9. května 1930.

17. Karel Hloucha, spisovatel, narodil se 21. února 1880 v Podkování u Ml. Boleslavi. Jeho otec byl sládkem v Libochovicích a v té době chodil syn Karel do libochovické obecné školy.

Jeho bratr 18. Joe (Josef) Hloucha, narodil se rovněž v Podkování a dětská léta trávil v Libochovicích, kde byl jeho otec sládkem. Kromě menších prací v časopisech vydal knižně "Sakuru ve vichřici" (1905), "Zátopu" (1906), "Vzpomínky na Japonsko" (1908) a j.

19. Daniel Mayer, akademický malíř, narodil se 24. dubna 1885 v Lovosicích, zemřel 14. listopadu 1914 v Barceloně. Studoval malířství na Umělecko-průmyslové škole v Praze, v roce 1908 si na Letné zařídil ateliér. V Libochovicích uspořádal výstavu četných svých vynikajících prací. Na počátku světové války byl na cestách ve Francii. Po vypuknutí války byl zajat, deportován do Španělska a tam po onemocnění tyfem zemřel.

20. Josef Rublič, generální inspektor zámeckých parků a sadů v Čechách a na Moravě. Vydobyl si velmi čestné místo mezi Libochovičany. Narodil se roku 1887 v Miletíně a zemřel roku 1953 v Králově Městci. Byl vyhraněným typem samouka, který svou odborností a svými zahradnicko - ovocnářskými zkušenostmi, získanými pilným studiem a neúnavnou prací, pronikl i do zahraničí. Jako stipendista ministerstva orby navštívil významné ústavy a přednášky zahradnicko - ovocnářské v Belgii, Holandsku a Anglii. Později působil jako inspektor zámeckých zahrad na herbersteinských panstvích. Libochovické zámecké zahradě věnoval značnou péči. Kolem r.1920 zřídil rosarium a alpínium, na skalce byly pěstovány zvláštnosti z Šebína a Hazmburku. Sbírky ve sklenících byly doplněny z cest hraběte po Indii, Ceylonu a Africe. Díky pečlivé práci zahradních mistrů lze v rozsáhlém parku nalézt velikány jak dřevin domácích tak i cenných dřevin cizokrajných. Od roku 1948 byl jmenován ministerstvem školství, věd a umění generálním inspektorem zámeckých parků a sadů v Čechách a na Moravě a pražská Vysoká škola zemědělská jmenovala jej docentem. Jeho péčí byly osázeny vzácným stromovím nejen oba libochovické parky, ale i náměstí a ulice našeho města. Z teoretických poznatků i nevšedních praktických zkušeností připravoval Rublič ve své prosté libochovické pracovně po dlouhá léta úctyhodné množství článků a lekcí. Od roku 1919 do roku 1952 proslovil 456 evidovaných významnějších přednášek a referátů, kromě početných příležitostných exkurzí v přírodě a ve sklenících. Témata se přitom jen málokdy opakovala - a v seznamu míst konaných přednášek nalézáme Prahu, Lounsko, Teplicko, Chomutov, Žatec, Český Brod, Chlumec n. C., Velvary, Veltrusy, Smečno, Čelákovice, Kutnou Horu, Křivoklát, Bílinu, Dobrušku, Rychnov n. Kn., Českolipsko, nehledě na mnoho obcí dnešního okresu Litoměřice. Vzdálená místa představují plnou polovinu přednášek, ke kterým zajížděl zpravidla vlakem a na vlastní náklady. Zahradní historický areál v Libochovicích, který rekonstruoval a zachránil, představuje jeden z nekrásnějších klenotů tohoto umění u nás vůbec. Vděčně vzpomínáme jeho památky.
Zemřel 9. ledna 1953 v osm hodin ráno v zadním pokoji vilky č. 428 u manželů Jaroslava a Františky Strnadových v Městci Králové.
Přehledný výčet publikací:
Obrana národa a státu dle vzorů přírody ( 1935, 1936 ),
V roce 1937 vyšla samostatně stručná, ale velmi zajímavá Historie starého libochovického parku, krátce nato malá Historie ovocnářství na Libochovicku,
Chcete mít radost ze své zahrádky? (1940, 1941),
Pěstování ovoce,
Květinová zahrádka a Zahrádkář ( vesměs 1947 ).
Rublič byl také významným spolupracovníkem Zahradnického slovníku naučného, který vycházel v letech 1934 až 1942.
Projevoval se také jako horlivý publicista, neboť v uvedeném období, během třiceti tří let, otiskl více než 1000 článků a studií v nerozmanitějších časopisech. Tematicky šlo především o šlechtitelské, ochranářské nebo zahradnicko - historické práce, avšak publikoval i četné cestopisné seriály, kulturně zaměřené črty, vzpomínky apod. Tuto jeho činnost mohli čtenáři sledovat v časopisech Česká flora, Möllers Deutsche Gärtner - Zeitung, Gärtner, Rundschau, České zahradnické listy, Ovocnické rozhledy, Ilustrovaná Flora, Naše zahrádka, Hospodyňské listy, Vinařský obzor, Silniční obzor, Krása našeho domova, Vlastivědný sborník, Zemědělský věstník, Československý zahradník, Zahradnická bursa, Mladý zahradník, Přítel zahrad, Československý zemědělec, Zahrada, Praktický rádce zahrádkáře, Příroda a Zahradnické listy.
Přitom jsou uvedeny pouze časopisy, ve kterých vyšlo více významnějších Rubličových článků.

21. Jaroslav Křenek, básník a spisovatel, slavný syn neméně slavného otce Karla Křenka, narodit se 17. května 1890 v Třebenicích. Po studiích na obchodní akademii a vysoké škole technické v Praze stal se bankovním úředníkem. Později ředitelem Spořitelny v Libochovicích. Kromě drobnějších prací v různých časopisech napsal a knižně vydal "Básně" (1915). "Vzpomínky na vojnu v Albánii" (1924), "Házmburskou saň" (1928), výpravně zpracovanou starou krajovou pověst s roztomilými ilustracemi libochovického malíře J. Zázvorky, "Čtyři albánské povídky"(1928) a "České Středohoří" (1929). Některé z posledních veršů Křenkových byly publikovány i v "Ročence krajanů zahraničních" (Orbis - Unesco).

22. Karel Zentner, akademický sochař, narodil se v roce 1891 ve Frýdlantě. Absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze jako žák J. V. Myslbeka. Za svoji absolventskou práci byl vyznamenán Hlávkovým celoročním cestovním stipendiem. Byl v Itálii a Německu. Od roku 1925 tvořil v Libochovicích.
Pracoval jak na dekorativních skulpturách, tak na rozměrných dílech sochařských. Pro Libochovice vytvořil pomník mistra Jana Husa v Městském parku. (Bývalých Masarykových sadech).
Některé z význačnějších jeho prací byly zakoupeny různými institucemi nebo poctěny cenou:
"Tahouni",
"Žižka před Prahou" jezdecké sousoší pro Vojenské historické muzeum v Praze,
"Husitská jízda" jezdecké sousoší,
"Útok husitské jízdy" jezdecké sousoší,
"Pobera z Lomu" jezdecká socha, soutěžní plastika na vytvoření postav Jiráskových románů - poctěno cenou.
Do umělecké tvorby nutno zahrnouti ještě další a další sochařské práce Zentnerovy a i několik veřejných památníků a pomníků.
Zemřel v roce 1963.

23. Josef Kopta, básník a spisovatel, narodil se v Libochovicích 16. června 1894. V Rusku za války byl účasten literárně na tvoření legií. Věnoval se spisovatelství a žurnalistice. "Třetí rotou" dobyl velikého okruhu čtenářů. Následovala "Třetí rota na magistrále" a "Třetí rota doma". Po verších "Cestou k osvobození" a po prosách o Japonsku "Úsměv nad hrobem" a "Od východu" následují četné prózy jako "Pět hříšníků U velryby", "Marie, Marta, Helena", "Jediné východisko", "Červená hvězda", "Adolf čeká na smrt", "Chléb a víno" a jiné a jiné.
Zemřel v r.1962.

24. Josef Zázvorka, akademický malíř, narodil se 3. října 1894 v Charvátcích. Otec jeho přišel jako řídící učitel do Libochovic. Absolvoval Všeobecnou umělecko-průmyslovou školu v Praze a pak speciální malířskou akademii v Praze u Ženíška a Hynaise. Byl malířem našeho kraje, který dovedl s uměleckým pojetím pevným malířským pohledem zachytit a který ožil v jeho díle. Ve svých obrazech, v nichž jako v zápisníku uložil své malířské myšlenky a vidiny, dovedl se mu přiblížiti. Vynikl zejména jako náladový krajinář a malíř miniatur. Ilustroval též zmíněnou již Křenkovu "Házmburskou saň". Největším jeho plátnem jsou "Žně na Libochovicku", hlavní halu libochovické spořitelny.

25. Emerich Alois Hruška, malíř, spisovatel a divadelník, narodil se 2.února roku 1895 v Praze. Byl kabaretiérem v divadle Rokoko, prováděl scénické výpravy pro Tylovo divadlo a Švandovo divadlo, byl dramaturgem v Kladně a později v divadle Járy Kohouta. Psal a publikoval dráždivé verše, provokativní prózy a divadelní hry. Vytvořil nejeden grafický cyklus. Byl velikým příznivcem libochovicka a velice rád a často sem jezdil. V Libochovicích nakonec dne 11. Května roku 1957 zemřel. Pamětní deska na jeho úmrtním domě v Libochovicích, kde zemřel, byla pořízena jeho přáteli spisovateli a malíři.

23. Svata Kadlec, herec a lyrický básník, rodák libochovický, narozený v roce 1897, vydal původní sbírku veršů "Svatá rodina", "Příliv", "Kroky na vodě", "Cestou" aj. Napsal hru o Dačickém z Heslova "Žena nejsou ,housle". Byl výtečným překladatelem Moliéra pro Národní divadlo.Upozornil na sebe zejména překladem Beaudelairových lyrických veršů "Květy zla", poctěných r. 1934 cenou "Melantricha".

26. Jiří Hausman, spisovatel a satirik, narodil se v roce 1898. Jeho matka, která odvozovala svůj původ od Berků z Dubé, byla Libochovičanka rodem. Zdržoval se za dob svých studií v Libochovicích a býval tu se studenty velmi činným, zvláště divadelně. Byl autorem vtipných satirických veršů i prózy.
Psal i satirické popěvky pro "Červenou sedmu" a vydal Zpěvy hanlivé, Velkovýrobu ctnosti, Divoké povídky aj.
Zemřel v roce 1923.

27. Dr.Jiří Pokorný, spisovatel a archeolog, narodil se v roce 1898 v Libochovicích. Knižně podchytil své válečné dojmy z Ukrajiny v díle "V Ukrajině a o ní" a pak svoji práci v propagační sekci rakouskouherské armády za I. světové války, kdy navazoval styky s ruskými vojáky v zákopech. Hodně cestoval, působil jako lidový vzdělavatel, archeolog a objevil pozůstatky diluviálního člověka v sousední obci Poplzích.
Zemřel v roce 1949.

28. PhMr.Stanislav Rösch, lékárník, v roce 1939 zakládá v Libochovicích ilegální vojenskou organizaci Obrana národa, 19.11.1940 pro něho přijíždí gestapo. PhMr. S. Rosch požil prudký jed. Byl jednou z prvních obětí fašismu.

29. Karel Mísař, učitel, spisovatel a novinář, narodil se 30.září roku 1934 v Ploskovicích. Působil jako učitel ve Slatině, Třebívlicích a Libochovicích. Na přelomu padesátých a šedesátých let se usadil v Praze, kde byl redaktorem Mikrofóra a několika literárních časopisů. V roce 1964 vydal první sbírku povídek "U nás je klid". Následovaly; "Pasťák" z roku 1969 a později "Periferie" a "Plavba na stéble trávy".
Zemřel 6.dubna roku 1991.

Zastavení jedenácté
LIBOCHOVICE V HISTORII

Samotné Libochovice vznikly okolo roku 1272 jako součást majetku tepelského kláštera. Prvně jsou písemně doloženy v listině doksanského kláštera z roku 1336, kde je uváděn jako svědek "Sulislav de Lubochowitz". V té době patřili Hynku ze Žlebu a z Lichtenburka, který je později prodal Janu Lucemburskému. Od Krále Jana zakoupil Zbyněk Zajíc ze Žebráka nedaleký hrad Klep a spolu s ním i městečko Libochovice, tehdy již hrazené. Za jeho vlády nastal v okolí nebývalý rozkvět. V době husitských válek stáli Zajícové na straně odpůrců kalicha. V roce 1424 husité Libochovice vypálili, několik katolických kněží a rytířů bylo demonstrativně popraveno. Poté co v 15. století Zajícové přesídlili z Hazmburka do Budyně, se centrum panství postupně přesouvalo do Libochovic, které byly znovu vybudovány. Rozvíjela se řemesla a v roce 1507 dostaly Libochovice od krále Vladislava jarmark roční a trh týdenní.
Roku 1558 prodali Zajícové své panství Janu z Lobkovic. Vzniká panství libochovické, k němuž patřilo jedenáct vesnic. Dne 7.srpna 1560 povýšil Ferdinand I. Libochovice na město a Jan z Lobkovic započal na místě vypálené tvrze se stavbou jednopatrového zámku v renesančním slohu. Libochovické panství bylo v držení Lobkoviců do roku 1594. Za svou účast na vzpouře proti císaři byl poslední držitel panství z rodu Lobkoviců Jiří roku 1594 odsouzen k věčnému vězení na hradě Lokti, kde roku 1613 zemřel. V témže roce přešlo roztříštěné panství do rukou Šternberků, když do té doby na něm pobýval sedmihradský vévoda Zikmund Báthory. Šternberkové se obratně vyhnuli účasti na stavovském povstání a díky tomu nebyli po Bílé hoře postiženi konfiskacemi. Za třicetileté války, zejména během saského a pozdějších švédských tažení, byly Libochovice a okolní vesnice zpustošeny a téměř vylidněny. V roce 1676 prodali Šternberkové libochovické panství představiteli moravské pobělohorské šlechty hraběti Gundakarovi z Dietrichsteina. Dietrichsteinové svými hospodářskými reformami dokázali postupně zvelebit zemědělství i řemesla a pozoruhodně pozvednout životní podmínky obyvatelstva. V roce 1661 postihl Libochovice ničivý požár, který silně poškodil i renesanční zámek.
Konec 17. století byl poznamenán četnými protipanskými povstáními.
Roku 1757 táhli od Lovosic na Prahu přes Libochovicko Prušáci. Po zrušení nevolnictví roku 1781 byl v Libochovicích zřízen regulovaný magistrát s vlastní jurisdikcí.
V revolučním roce 1848 se i na Libochovicku ustavila Národní garda v počtu 132 občanů. V roce 1858 umírá poslední z roku Dietrichsteinů Josef a panství se ujímá manžel jeho nejstarší dcery Terezie, Jan Bedřich hrabě Herberstein. V majetku tohoto rodu zůstalo panství do roku 1945, kdy byl celý majetek zkonfiskován.

Není-li uvedeno jinak je autorem článků Jiří Růzha"