Jan Evangelista Purkyně - lékař a přírodovědec

Volá-li vlast, ve vlasť se vrať, pomáhej chutě, čiň a raď. - (Purkyně.)

Narozen -

17. prosince (podle nejnovějších výzkumů 18.prosince - L.Mrázek)1787 v Libochovicích.

Životopis

Jeho otec se po studiích stal hospodářským úředníkem, obroční, na panství knížat Dietrichsteinských, zpočátku ve Vlachově Březí, potom, když se oženil s dcerou tamního panského šafáře Rosalií Šafránkovou přesazen byl do Libochovic. Otec Purkyňův zemřel náhle ve stáří 40 let pravděpodobně na rakovinu plic. Zplodil 3 syny: Jana, Emanuela a Josefa, z nichž prostřední záhy zemřel. Matka Purkyňová obdržela vzhledem ke krátkým, ale výborným službám svého muže, slušnou pensi a deputát.
Nejstarší syn Jan P. nabyl počátečního vzdělání v Libochovické škole. Na přání matky odešel jako desetiletý na dietrichsteinské panství v Mikulově, kde nejprve vychodil trojtřídku při piaristickém gymnáziu a později i gymnázium. To absolvoval v roce 1804. Později vstoupil do řádu piaristů a noviciát si odbyl ve Staré Vodě na Moravě. Vyučoval ve Strážnici u Maďarských hranic.
Na své mládí vzpomíná Jan Purkyně ve své knize Rodinná kronika velmi dojemně vzpomíná.
V roce 1805 začal se Purkyně zabývat českým jazykem a literaturou, učil se také italsky a francouzsky.
V roce 1806 se v Litomyšli, kde vyučoval, seznámil s novou německou filosofií, a ta jej povzbudila k jeho další práci. Roku 1807 vystoupil z kláštera, chtěje jít dále studovat. Sám o tom říkal:
"Vrozené mi puzení po vyšším životě duševním kázalo mi pohlédati na mé učitele co na vyšší pozemské bytosti, jichž následovati bylo mou nejvřelejší žádostí. Toť bylo pohnutkou vstoupení mého v řád. Podobná pohnutka mne z něho vyvedla."

V roce 1807 s řádným propuštěním od provinciála putoval pěšky z Litomyšle, přes Vysoké Mýto, Přelouč, Plaňany na Prahu, odtud přes Budyni do Libochovic. Matka se příliš netěšila z jeho návratu, dílem z příčiny své těžkomyslnosti, dílem že neschvalovala jeho vystoupení z kláštera, kde jej viděla nadosmrti zaopatřeného.
V témže roce odešel do Prahy, kde nastoupil do 2.ročníku studia filozofie na univerzitě. Na živobytí si vydělával opakováním přednášek se synem barona Schuttersteina. Ve 3.ročníku byl přijat jako domácí učitel do domu Weitenwebrů na Hradčanech, kde strávil 2,5 roku studií. Na přímluvu botanika dra Pohla byl v roce 1809 přijat na zámek Blatná, jako učitel filozofie do domu barona Hildprandta pro jeho syna Ferdinanda, s příslibem studií v horní akademii Šťavnické. Když se však jeho chovanec nechal v roce 1813 zlákat vojenskou kariérou, začal Purkyně v letech 1814 - 1818 studovat lékařství, silně byv podporován baronem Hildprandtem. Během svého pobytu na tomto zámku seznámil se Purkyně později s hraběnkou Adelaidou Agathou Desfourovou, dcerou sousedů Hildprandtových. Vzniklo mezi nimi něžné přátelství, jehož dokladem je řada dopisů zejména z let 1822 - 1827 a pozdějších, když Purkyně osaměl. Adelaida Desfourová později zahynula při požáru, který vznikl z neopatrnosti při pečetění dopisu.
První dva roky studoval v ústavu anatomickém pod vedením profesora Ilga a asistenta Krombholze. Další dva roky studií strávil ve všeobecné nemocnici jako praktikant na chirurgii, kde se těšil přízni a přátelství profesora dra. Fritze.
Jeho úmyslem bylo za pomoci barona Hildprandta vystavět v Blatné školu pro výuku přírodovědy a i když nepomýšlel na lékařské zkoušky, chtěl se po studiích vydat do Švýcarska, aby studoval práci Pestalozziho a Fellenberga. Tyto jeho plány přerušil dopis od doktora Fritze z Prahy, který mu oznamoval, že pruský generální lékař a profesor dr. Rust hledá schopného mladíka, který by přijal místo profesora ve vojenském ústavu v Berlíně. Mladý Purkyně sice nabídku nepřijal, ale uspíšil složení své lékařské zkoušky.
Napsal diplomovou práci " Příspěvky k poznání vidění v ohledu subjektivním", kterou 30.listopadu roku 1818 obhájil a po veřejné disertaci byl v prosinci roku 1818 slavnostně promován na doktora medicíny, načež se, v polovině ledna roku 1819, stal asistentem anatomie a fysiologie u profesorů Ilga a Rottenberga.
Touto prací věnovanou baronu Hildprandtovi a zveřejněnou v roce 1819 na sebe upoutal všeobecnou pozornost. Tento spis mu získal nejen pozornost světa, ale i přízeň básníka Goetha a tím i snazší vstup do společenského života. Doktor Rust, kterému Purkyně tento spis též poslal, mu doporučil pilná studia tohoto oboru a svoji příležitostnou podporu.
Od té doby se Purkyně celou myslí věnoval svému povolání, snaže se nejen osvojit si vše, co před ním bylo probádáno a popsáno, ale i sám se brzy na samostatná badání vědecká odvažoval, aby si brzo získal zásluh k dosažení profesury na některé lékařské fakultě. Tak se ucházel roku 1820 o uprázdněnou stolici pathologie a farmakologie na universitě Pražské, nebo o uprázdněnou stolici fysiologickou na universitě Pešťské.
Napsal do Fleischlova spisu "Lučební laboratoř na universitě Pražské" pojednání o působení "emetinu" a do Lékařských výročních zpráv státu rakouského příspěvky k známostem o závrati.
Shledal totiž, že vedeme-li elektrický proud malým mozkem, zasadivše elektrody do jamek mastoidních za obě uši a sice + pól za pravé, - pól za levé; klesá při zavření proudu za silného pocitu závrati: hlava, a tělo k pólu +, při čemž se zdá, že se venkovní předměty na levo posunují. Jsou-li, však při proudu oči zavřeny, pře-náší se zdánlivý pohyb na osobu samou, tak, že cítí točení do leva.
Žádné z těchto míst však neobdržel.
Nedílnou součástí jeho života se stala jeho činnost v kruhu obrozenců, shromážděných kolem J.Jungmanna. Purkyně velmi úzce spolupracoval s .S.Preslem, K.B.Berchtoldem a A.Jungmannem. Z jejich prostředí vzešel návrh na vypracování Českého naučného slovníku, který byl však nad jejich síly. Místo slovníku začal v roce 1821 vycházet vědecký časopis "Krok", který své jméno získal na podnět Purkyněho.
Purkyně zůstal asistentem až do roku 1822, kdy dostal od doktora Rusta dne 3.května 1822 dopis, ve kterém mu oznamoval, že na universitě Vratislavské je volné místo stolice fysiologie.
Podotýká pak k tomu: "Kdybyste byl zde docentem místo v Praze assistentem, býval byste si asi nejen dosud lépe stál, nýbrž byl byste, dávno již na některé universitě professorem".

Purkyně přijal doporučení Rustovo a byl ministrem titleensteinem dosazen za profesora fysiologie na universitě ve Vratislavi. Po vyřízení svých záležitostí v Berlíně, navštívil na doporučení Goethovo Výmar a Jenu, kde se seznámil s mnoha učenci a spisovateli, nakrátko se vrátil do Prahy a nakonec se v lednu roku 1823 odebral do Vratislavi.
Téhož roku, 1823, jak povinnost vyžadovala, napsal habilitační disertaci s názvem "De axamine physiologico organivisus et systematis cutanei". (O fyziologickém výzkumu zraku a kožní soustavy.)
Ze začátku byl dosti nelibě přijat od studentů i profesorů, kteří nemile nesli, že "Rakušan" byl dosazen na jejich universitu. Asi po 2 letech podařilo se mu přece, jednak vynikajícími vědomostmi, jednak i vlídným a skromným chováním, všecky tak upoutat, že mohl "dobrosrdečný Rakušan," jak mu říkali, s nimi žít v dobré shodě.
V roce 1825 napsal "Pozorování a pokusy k fysiologii smyslů, čili nové příspěvky k poznání vidění v subjektivním ohledu", a to jako druhé pokračování spisu z roku 1819, a věnoval jej Goethovi.
V květnu roku 1825 se Purkyně nabídl fakultě, že napíše vědecké pojednání ke gratulaci k jubileu slavného přírodovědce Jana Bedřicha Blumenbacha. Tříměsíční práce se týkala vzniku ptačího vejce s co největšími podrobnostmi. Purkyně práci nazval "Symbolae ad ovi avium historiamante incubationem". Spis posléze vyšel ve druhém vydání v Lipsku. Byl v něm poprvé popsán a vyobrazen zárodkový měchýřek, který se od té doby nazývá Purkyňův zárodkový měchýřek, (vesicula germinativa Purkyniana).
Od prvopočátků svého působení ve Vratislavi, snažil se Purkyně zřídit pro fysiologii zvláštní ústav, jakého dosud nikde nebylo a snažil se přesvědčit pruskou vládu o jeho potřebě.
V roce 1827 se koná svatba. Purkyňovi se stává manželkou dcera prof. Rudolphiho Julie. Purkyně žil ve spokojeném manželství pouhých sedm let. V roce 1829 se narodila dcerka Rosálie (Rozárka) a o rok později Johanka (Hanička). V roce 1831 pak první syn Emanuel - později známý botanik. Do Vratislavi pozval Purkyně svoji maminku a všichni pak prožívají hrůzy epidemie cholery v Polsku, která jim vzala obě dcerky. Umírají obě dvě v noci z 28. na 29. srpen 1832. Bolesti není konec. V listopadu téhož roku umírá Purkyňův tchán, tedy otec jeho manželky Julie - prof. Rudolphi. Byl vdovcem a Julie tak byla náhle bez rodičů a svých dvou dcer.
11. března 1834 se narodil druhý syn Karel, později významný český malíř.
Pochopiv důležitost fysiologie, přednášel ji od roku 1827 v pořadí metod 1.anatomické mikrotomické, 2. chemické, 3. fyzikální, 4. psychologické, 5. logické.
Při učení vznikaly také disertační práce "o závrati" navazující na práci z roku 1820, nálezeští, čili vývodních rourek a žlázek potních (1833), objasnění útvaru kostí, útvaru a vývoje zubů, útvaru chrupavek, tepen a žil, o rozvoji rodidel v zárodku, o ústrojí svalovém - srdce, o zrnité struktuře v nervech a jiných částech zvířecího organismu, o plenách míchy, kde odkryta jsou vlastní pletiva nervová, jež jemnou blánu míchy mnohonásobně pokrývají a stávají se viditelnými kyselinou octovou, o vláknitém ustrojení dělohy neobtěžkané, o počtu a míře základních vláken soustavy mozko-míchové a jiné. Mimo svých učitelských povinností pracoval Purkyně ještě ve Vlastenecko-slezské společnosti, jejímž byl členem, a to zejména prací v oborech přírodovědných a botanických. V jejích bulletinech a výročních zprávách vyšlo v letech 1823 - 1847 na 60 přednášek a pojednání.
Z oboru histologického a anatomického napsal práce o uspořádání hmatových bradavek, o preparačních metodách mozku, o spirálních vývodech potních žláz z roku 1833, o vláknění mozku, o základním rozdílu animálního a vegetativního nervového systému, o mozku, o mikroskopických hranolech v tekutinách zvířecích, o typu mozkových závitů, demonstrace tělísek Paciniových.
Z oboru fyziologického a fyzikálního napsal o nepřímém vidění, o světelné záři, vzniklé galvanickým podrážděním, o vlivu rulíku na vidění, o šilhání, o postupu zvukových tvarů vzduchem, o zdánlivém pohybu viditelných těles za jistých podmínek, o třech hlavních formách fyzikálního zařízení zrakového orgánu, o souvislosti a organizaci života člověka, o měření mikroskopického lomu světla v tekutinách, o vlnění vody, teorie sací síly srdeční, o smyslech vůbec, o Wheatsonově stereoskopu.
Z embryologie napsal o příštím plodu ve slepičím vejci.
Z oboru botaniky napsal o vývinu a zániku bylinného života, o vůních bylin, o vlivu slunce na pohyb buněčného obsahu u bylin, o struktuře semenného obalu, o příčině atlasového záření lusků lunaria annua, mikroskop, o pozorování květin, o struktuře vnitřní blány semenného obalu, o domácí houbě, a jiné.
Kromě toho napsal mnoho statí do "Berlínského slovníku lékařského" (za redakce Rudolfiho r. 1828) i slovníku fyziologického (1842).
Na popud botanika profesora Henschla věnoval pozornost ústrojí pružných vláken, kterými jsou opatřeny prašníky a semenní obaly některých rostlin a jež způsobují rozsévání pylu a semen. Své výzkumy zveřejnil ve spise "De cellulisantherum fibrosis nec non de granorum pollinarium formis commentatio phytotomica" vydaná ve Vratislavi v roce 1830 s 17 litografickými tabulkami. Na doporučení slavného botanika Mirbela dostal od francouzské akademie cenu Monthyonskou. Od jara roku 1833 se zabýval pozorováním žabích zárodků, pulců.
Když potom doktor Valentin, pozdější profesor v Bernu, pozoroval oplodnění veverčího vajíčka, při pozorování vejcovodu zpozoroval jakési pohyby zrneček vznášejících se poblíž sliznice vejcovodu a připisoval tyto pohyby semennímu moku poznamenal Purkyně:
"Co mi dáte za nový nález, který jste právě mimoděk učinil ?"
Purkyně totiž poznal pravou příčinu v mihavých řasinkách rozmístěných po kraji sliznice a protože byl poctivý, považoval nález za společný a po té veškerá bádání prováděl společně s dr.Valentinem. O společném bádání vydali v roce 1835 ve Vratislavi spis "De phaenomeno generali et fundamentali motus vibratorii continui in membranis cum externis tum internis animalium plurimorum et superiorum et inferiorum ordinum obvii commentatio physiologica.
O tomto spise napsal v listě z dubna 1836 věhlasný pruský státní ministr titleenstein Kar. svob. pán v Stein zum titleenstein :
"Dokázal jste, že zjev, který až dosud velmi po různu se jevil, v celém světě zvířecím se objevuje a otevřel jste tím do života zvířecího nový a hluboký názor, jenž zajisté fysiologii bude trvale zdatným."
Mimo vědeckých prací zúčastňoval se Purkyně i sjezdů německých lékařů a přírodovědců, z nich nejpamátnější je jeho účast na Pražském sjezdu v roce 1837, na kterém překvapil účastníky přednáškami o trávení žaludku, o působení nervů na vytváření žaludečních kyselin a o usnadnění trávení přiměšováním žluči, nehledě na to, že již dva roky před Schwanem položil buňku za základ všeho živého a již učinil rozdíly mezi buňkou živočišnou a rostlinnou.
Přinášeje tak rok od roku ministerstvu důkazy o nevyhnutelné potřebě fyziologického ústavu, dosáhl konečně toho, že r. 1842 mu byl postaven malý domek s roční nadací 300 tolarů, 200 tol. pro asistenta a 200 tol. pro zvláštního pomocníka. -Tak byl učiněn začátek - a Vratislav honosila se prvním fyziologickým ústavem.
Od té chvíle byly zřizovány fyziologické ústavy i v jiných částech Evropy - dá se tedy směle říci, že Purkyně byl otcem fyziologie. Při své práci však nikdy nezapomněl na to, že je Čechem. To dokazuje i dopis generálního tajemníka L. von Henninga napsaný v Berlíně 15.června roku 1828:
"Jakožto ušlechtilého Čecha bude Vás zajímati, že nám Goethe před krátkým časem z vlastního hnutí poslal recensi I. ročníku časopisu vydaného českou přírodopisnou společností ."
I když působil za hranicemi Čech, přesto si všímal budícím se národním cítění a přičiňoval se, pokud to bylo v jeho silách, o jeho rozvoj. V roce 1829 a 1834 zveřejnil v časopise Českého muzea své překlady Schillerových básní.
Tassův "Osvobozený Jeruzalém" kromě toho psal v roce 1836 o ústrojnosti zubů člověčích, v roce 1837 pojednání o mluvě lidské, v roce 1839 o železnodráhách a jich nevyhnutelné potřebnosti v Evropě a v roce 1841 o opravě gymnasií vzhledem na přírodovědecké studium.
V roce 1841 Purkyně vydal ve Vratislavi, na vlastní náklady, překlad Schillerových básní lyrických.
Purkyně se přičinil o šíření známosti o Čechách a Slovanech mezi Němci, zejména recenzemi spisů o Slovanech, přednáškami o Velkém Jungmannově slovníku a Kollárových básních. Též byl na Purkyňův návrh v roce 1842 povolán na katedru slovanských jazyků F.Čelakovský.
Purkyně své spisy vydával také v Polsku. V roce 1830 v Kwartal nauk Kraków - Badania o przedmiocie fyziologii mówy lidskéj, v roce 1839 - Przyczinek do anatomii nerwów, v roce 1842 - Odgłos piesni czeskich, Wrocław.
V říjnu roku 1834 umírá Purkyňova maminka Rozálie. Všemu ještě nebylo konec. Drtivá rána dopadá znovu v úmrtí Purkyňovy manželky. Julie umírá na tyfus 12. února 1835.
Purkyně zůstal sám s tříletým Emanuelem a jednoročním Karlem.
V té době začíná pomýšlet na návrat do vlasti. Po smrti profesora Krombholze se v roce 1844 ucházel o místo profesora fyziologie v Praze. Rok před tím získal, za přispění hraběte Klebelsberga, nazpět rakouské občanství. Roku 1848 se zúčastnil Slovanského sjezdu v Praze.
27.září roku 1849 byl jmenován doktorem fyziologie a jednohlasně kolegiem profesorů Pražské fakulty lékařské zvolen profesorem fyziologie.
Zajímavý je list Excelence hraběte Thuna, ministra osvěty ze dne 25. října 1849, jímž vítá Purkyni. Píše mezi jiným :
"Nemohlo se mně snadno státi něco po těšitelnějšího nad to, že mně tak rychle naskytla se příležitost, získati ve Vás spolu hvězdu první velikosti pro P r a h u a zároveň vrátiti otčině muže, který věren kmeni, z něhož vyšel, dovede též takovou měrou býti jemu ku cti. A dodává k tomu česky: Toť jsou vlastenci, jakých, velice potřebujeme, kéž bych mohl mnoho takových nacházeti. Však není-li počet jich ještě tak veliký, jak bychom sobě přáli, doufám, že se brzo a pořád utěšeněji množiti bude."
V roce 1850 nastoupil v šedesáti třech letech na osiřelou stolici fyziologie a již 6.října roku 1851 byl otevřeny nový fyziologický ústav za jeho velikého přispění.
Návratem Purkyňovým do vlasti, počal nový ruch a na mnoze samostatné práce objevují se v jednotlivých odborech.
Na přímluvu Purkyňovu v březnu roku 1852 ve Sboru pro řeč a literaturu Českou, k vydatnější podpoře přírodních věd začíná v roce 1853 vycházet časopis "Živa".
Vidíme z toho, že Purkyně neúčinkoval ve vlasti pouze jako učenec, ale že byl i učitelem nejen mladých přírodovědců a lékařů, a i celého českého čtenářstva. Psal v Živě z bohatého zdroje svých hlubokých vědomostí statě každému přístupné. Ze znamenitých statí uveďme statě : o smyslech vůbec, člověk a příroda, topologie smyslů vůbec, rozhled v oboru veškeré přírody, člověk přírody vládce a pán, o způsobu učení se přírodním vědám, přírodoslovná poučení a zábavy, o rhizopodech, přirovnání rhizopodů skořepnatých, o rhizopodech skořepnatých, mnohokomůrkových vinutých, zvláště o nautilech, o vytvořování vajec uvnitř těla slepičího, o dýchání s ohledem na jeho lučební povahu, individuální duševní ústroj člověka, fysiologie snu (o němž psal již v roce 1821), o vzniknutí časopisu "Kroku" a zaniknutí jeho, podrobné zprávy o mojich starších a novějších literárních pracích, nalezení nálevníků v žaludku oživavců, škola průmyslová (redakcí Purk. z 11 svazků), o tajemství přírody a ducha lidského, zkoušky o sluchu, fysiologické a histologické články v "Slovníku naúčném" (1859), první podatky k historii nové planety zamerkuriové, řízení sirotčinců chlapeckých směru přírodovědeckého; nitka z mého života, akademia, výryvky z mého života, slepota ústřední mého levého oka, o zřízení České národní akademie vědecké, o sloupcích svalových v předsíních srdečních, o různých zkouškách lékařských na těle vlastním, jazyk český na fakultě lékařské, o příležitostných zabývech, prvních sto průpovědí Bhartriariho; ecce homo, po jednání drobnohledné o povaze mozku a nervu a j. Stačí snad na důkaz obrovské činnosti jeho to, že všecky své myšlenky a nálezy uveřejnil ve 137 pojednáních, z nichž ani jedno nebylo vyvráceno.
Důkazem o jeho oblíbenosti je dopis od slovutného anatoma prof. Hyrtla ze 30. července 1858. "Od roku 1848, kdy sbírky mi shořely, nepracoval jsem již v oboru technické anatomie. Teprve letos jsem zase začal a nemohl jsem opomenouti, abych velkému fysiologovi, od něhož vše pravda jest, čemu učil, nepodal malý důkaz nejhlubší své úcty . . . . Kéž dlouho ještě činně působíte ke zdaru vědy, k radosti Svých žáků a všech Svých kollegů, jakož i ku slávě té university, na níž, strávil jsem nejkrásnější svou dobu života."
Dnes můžeme říci jen tolik, že Purkyně byl nejen buditelem národa, jenž k všestrannému vzdělání se podněcoval slovy :
"Duch lidský jest průsvitný drahokam, tím krásněji se lesknoucí, čím více má fasett; nejskvostněji však se září, má-li za podklad zlatou folii přírodoskumu".
Při čemž sluší připomenout s úctou a vděčností jeho hlubokou lidumilnost, jeho geniálně dobromyslnou duchaplnost, zvláště pak, že je patriarchou české lékařské literatury a i předchůdcem české univerzity, neboť přednášel po dlouhá léta bez ohledu, zda to komu vhod či ne, stejným rozměrem jak německým tak i českým jazykem fyziologii na Pražské universitě, v čemž podporoval jej a zaň později i samostatně přednášel jeho asistent záhy zesnulý dr. F. Novotný.

"Nezapomněl jsem nikdy, že jsem se od Němců učil, nezapomněl jsem ale též, že jsem Čechem. A Proto vyznávám, žeť to bylo vždy mé přání, by rodáci moji z ústavičného učennictví se vyprostili a vždy mou snahou, aby se stali mistry samostatnými."

Tato slova pronesl Purkyně na sjezdu německých lékařů a přírodozpytců v Karlových Varech roku 1862, ode všech účastníků byla tleskotem přijata.
Česká společnost, její pokrokově smýšlející část, věděla o Purkyňově upřímném vlastenectví a vyzvala jej v dubnu roku 1868, aby jménem české vědy učinil poklep na základní kámen Národního divadla. Při tomto symbolickém aktu se Purkyně naposledy ukázal na veřejnosti.
V dubnu roku 1869 náhle zemřel jeho syn Karel a tento otřes podlomil Purkyňovy síly.
Když 28.července roku 1869 Purkyně tiše zesnul, zaplakali jeho žáci - plakala vlast - ztratila ryzího vlastence, dokonalého člověka a syna, učence světového jména.
Jeho jméno a příklad nezůstaly však opomenuty a můžeme dnes s chloubou říci, že ze slavného místa v Pantheonu vědy lékařské, jež pro jeho veliké zásluhy o vědu a pro jeho horlivou snahu právem mu přísluší, s hrdostí národní může dnes shlížeti na dorost, sloužící matce vlasti ke cti a vědě.

Zemřel -

28.července 1869 v Praze