Pohádky a báje z Třebenicka
Kterak vznikl hrad Košťálov
Kterak rytíř z Košťálova jel za nevěstou
Kterak Košťálovu pomohl král skřítků
Kterak Pán Bůh potrestal pýchu
Kterak byl na Košťálově nalezen poklad
Kterak Košťálovu pomohly obrácené podkovy
Kterak žena z Klapého viděla ohýnek
Kterak se zjevil mnich v Dlažkovickém kostele
Kterak kníže Oldřich našel Boženu
Kterak rytíř z Košťálova jel za nevěstou
Kterak Košťálovu pomohl král skřítků
Kterak Pán Bůh potrestal pýchu
Kterak byl na Košťálově nalezen poklad
Kterak Košťálovu pomohly obrácené podkovy
Kterak žena z Klapého viděla ohýnek
Kterak se zjevil mnich v Dlažkovickém kostele
Kterak kníže Oldřich našel Boženu
Přemysl Oráč spravoval českou zemi moudře i spravedlivě a byl ve svém snažení podporován kněžnou Libuší. Neustále také zemi zveleboval dbaje však i o její ochranu před nepřáteli. Největší nebezpečí hrozilo prý tenkrát z půlnoční hranice, odkud kníže sám pocházel. Přemýšlel proto, koho v tu stranu poslat, aby zemi ochránil.
Musel to být muž silný i statečný ve zbrani, jehož by se každý vetřelec obával a jehož vlastní čeleď na slovíčko poslechne. Nejsilnějším a nejodvážnějším z Čechů byl Bivoj, manžel Libušiny sestry Kazi. Sám totiž přemohl v lese na Kačí hoře divokou svini a na hřbetě ji přinesl ukázat kněžně.
Kazi se nachomýtla zrovna při té podívané a silák jí učaroval natolik, že si ho vzala za manžela. Bivoj ale už stárl a musel spravovat své statky při řece Mži; knížecí volba tedy padla na jeho syna Rodislava, kterému pro otcův udatný čin přezdívali Sviní hlava.
Nejen však Rodislav, i jeho sestra Běla se rozhodla odejít do onoho kraje podivuhodných kopců, slunných svahů a úrodných údolí; do kraje lesů s hojností zvěře i rybnatých řek. Tam postavil Rodislav nepřístupný hrad Ronov, tam Běla založila Bílinu a na paměť těch dvou také zůstala sviní hlava v erbu rodu, který po dlouhé věky krajem vládl.
Nedaleko bílinského hradu stávala radovesická tvrz. Patřila mladému pohlednému vladykovi Košťálovi. Běla se s ním seznámila, a protože oba našli v sobě zalíbení, brzy slavili svatbu. Košťál měl však početná stáda dobytka, a jeho ani bílinské pastviny zanedlouho nestačily. Proto se s ženou dohodl, že najdou pro další ohrady nové místo.
To nejpříhodnější, které leželo i na cestě k Vyšehradu, našli v údolí potoka Modly. Louky tu byly široké a vrch uzavírající údolí jako stvořený pro stavbu nového hradu. Košťál se svými lidmi začal hned na stavbě pracovat a brzy čněla na temeni věž s opevněním. Pak poslal pozvání Běle, aby si nový hrad prohlédla. Běla už na tu zprávu netrpělivě čekala, a když posel konečně přispěchal, svolala svou družinu dívek a jen s nimi se na Košťál vypravila. Byl krásný letní den. Běla jela obkročmo vpředu jako kněžna, za ní dívky, a šplouchání potoka, kolem něhož stezka vedla, utichalo v jejich smíchu. Brzy zanechaly za sebou radovesickou tvrz a koně namáhavě stoupali do kopců.
Les kolem houstl, jen chvílemi se ukázalo prosluněné místo. Konečně se cesta začala svažovat, koníci při-dali do kroku, znovu se ozval dívčí hovor i smích. Právě ten smích asi vyrušil z odpolední dřímoty dva ohromné medvědy; najednou před nimi stanuli na cestě a s hrozným řevem zaútočili.
Dívky si však dovedly poradit. Než je šelmy dostaly do drápů, zasvištěly vzduchem oštěpy, zabodla se kopí. Běla sama jednoho medvěda skolila k smrti; druhého pak koníci dobili kopyty. Po té příhodě družina zamířila rovnou cestou co nejrychleji ke Košťálu. Však jim vladyka už vyjel s čeledí naproti - zaslechl totiž ryk boje. Když mu žena vylíčila, co je potkalo, poručil, aby jeho lidé obě šelmy přinesli a stáhli.
Medvědí kůže pak přitloukli jako památku Běliny statečnosti na hradní vrata a v místě, kde se příběh udál, vyrostla brzy osada nazvaná Medvědice.
Košťál vládl celému kraji pevnou rukou, jako by ani českému knížeti nebyl podřízen. Tou dobou se už Libuše odebrala do návi a také Přemysl Oráč spal svůj věčný sen, když předtím předal vládu synu Nezamyslovi. Košťála ani Bělu nespojovaly s novým knížetem užší svazky - byl jen vzdáleným Běliným bratrancem. Proto také Košťál na Vyšehrad nikterak nedojížděl a tím víc se staral o rozšíření vlastního panství. Nebylo tedy divu, že ho doslova rozlítila tato zvěst:
V rozsáhlých dubových lesích nedaleko Bíliny pásl jakýsi Kolostoj z Řetenic nevelké stádo prasat. Jeden čuník pokulhával, a proto se pastýř rozhodl, že ho od stáda oddělí a usmrtí. Prasátko jako by vědělo, co je čeká; belhalo před Kolostojem seč mohlo, až k rozrytému bahnisku, z něhož stoupala horká pára. V bahně se potom s rozkoší vyválelo, a když vstalo, rozběhlo se křepce bez nějaké známky kulhání znovu za stádem.
Zázračné uzdravení čuníka pastýře udivilo; obehnal tedy léčivé místo dvojí palisádou a začal u něho stavět tvrz, jako by to byl jeho majetek.
Právě to vladyku Košťála nejvíc popudilo. "Však já mu ukážu, kdo je v kraji pánem!" křičel a hned svolával čeleď, že Kolostoje pokoří.
V tom spěchu zapomněl na hradě ochrannou přilbici, ale to už se hnal v čele své chasy jako rozhněvaná bouře k dubině. Před tvrzí se zastavili a Košťál zvolal: "Kolostoji, dej otevřít bránu, že se mi poddáváš. Jinak budu dobývat tvé hnízdo mocí!" Místo odpovědi však za palisádou vyletěly šípy a jeden z nich smrtelně zasáhl vladyku Košťála do nechráněné hlavy. A jako předtím hnali koně do útoku, tak nyní, po vladykově náhlém skonu, prchali jezdci ve zmatku na hrad. Nejtrudnější však mělo teprve nastat: Když se Běla dozvěděla o smrti svého manžela, z velikého žalu ulehla a po několika málo dnech i ona vypustila duši.
Kolostojova tvrz dobyta nebyla Naopak - za palisádou brzy vznikla i osada a pro teplé léčivé prameny, které uzdravily prasátko, ji nazvali Teplice.
Musel to být muž silný i statečný ve zbrani, jehož by se každý vetřelec obával a jehož vlastní čeleď na slovíčko poslechne. Nejsilnějším a nejodvážnějším z Čechů byl Bivoj, manžel Libušiny sestry Kazi. Sám totiž přemohl v lese na Kačí hoře divokou svini a na hřbetě ji přinesl ukázat kněžně.
Kazi se nachomýtla zrovna při té podívané a silák jí učaroval natolik, že si ho vzala za manžela. Bivoj ale už stárl a musel spravovat své statky při řece Mži; knížecí volba tedy padla na jeho syna Rodislava, kterému pro otcův udatný čin přezdívali Sviní hlava.
Nejen však Rodislav, i jeho sestra Běla se rozhodla odejít do onoho kraje podivuhodných kopců, slunných svahů a úrodných údolí; do kraje lesů s hojností zvěře i rybnatých řek. Tam postavil Rodislav nepřístupný hrad Ronov, tam Běla založila Bílinu a na paměť těch dvou také zůstala sviní hlava v erbu rodu, který po dlouhé věky krajem vládl.
Nedaleko bílinského hradu stávala radovesická tvrz. Patřila mladému pohlednému vladykovi Košťálovi. Běla se s ním seznámila, a protože oba našli v sobě zalíbení, brzy slavili svatbu. Košťál měl však početná stáda dobytka, a jeho ani bílinské pastviny zanedlouho nestačily. Proto se s ženou dohodl, že najdou pro další ohrady nové místo.
To nejpříhodnější, které leželo i na cestě k Vyšehradu, našli v údolí potoka Modly. Louky tu byly široké a vrch uzavírající údolí jako stvořený pro stavbu nového hradu. Košťál se svými lidmi začal hned na stavbě pracovat a brzy čněla na temeni věž s opevněním. Pak poslal pozvání Běle, aby si nový hrad prohlédla. Běla už na tu zprávu netrpělivě čekala, a když posel konečně přispěchal, svolala svou družinu dívek a jen s nimi se na Košťál vypravila. Byl krásný letní den. Běla jela obkročmo vpředu jako kněžna, za ní dívky, a šplouchání potoka, kolem něhož stezka vedla, utichalo v jejich smíchu. Brzy zanechaly za sebou radovesickou tvrz a koně namáhavě stoupali do kopců.
Les kolem houstl, jen chvílemi se ukázalo prosluněné místo. Konečně se cesta začala svažovat, koníci při-dali do kroku, znovu se ozval dívčí hovor i smích. Právě ten smích asi vyrušil z odpolední dřímoty dva ohromné medvědy; najednou před nimi stanuli na cestě a s hrozným řevem zaútočili.
Dívky si však dovedly poradit. Než je šelmy dostaly do drápů, zasvištěly vzduchem oštěpy, zabodla se kopí. Běla sama jednoho medvěda skolila k smrti; druhého pak koníci dobili kopyty. Po té příhodě družina zamířila rovnou cestou co nejrychleji ke Košťálu. Však jim vladyka už vyjel s čeledí naproti - zaslechl totiž ryk boje. Když mu žena vylíčila, co je potkalo, poručil, aby jeho lidé obě šelmy přinesli a stáhli.
Medvědí kůže pak přitloukli jako památku Běliny statečnosti na hradní vrata a v místě, kde se příběh udál, vyrostla brzy osada nazvaná Medvědice.
Košťál vládl celému kraji pevnou rukou, jako by ani českému knížeti nebyl podřízen. Tou dobou se už Libuše odebrala do návi a také Přemysl Oráč spal svůj věčný sen, když předtím předal vládu synu Nezamyslovi. Košťála ani Bělu nespojovaly s novým knížetem užší svazky - byl jen vzdáleným Běliným bratrancem. Proto také Košťál na Vyšehrad nikterak nedojížděl a tím víc se staral o rozšíření vlastního panství. Nebylo tedy divu, že ho doslova rozlítila tato zvěst:
V rozsáhlých dubových lesích nedaleko Bíliny pásl jakýsi Kolostoj z Řetenic nevelké stádo prasat. Jeden čuník pokulhával, a proto se pastýř rozhodl, že ho od stáda oddělí a usmrtí. Prasátko jako by vědělo, co je čeká; belhalo před Kolostojem seč mohlo, až k rozrytému bahnisku, z něhož stoupala horká pára. V bahně se potom s rozkoší vyválelo, a když vstalo, rozběhlo se křepce bez nějaké známky kulhání znovu za stádem.
Zázračné uzdravení čuníka pastýře udivilo; obehnal tedy léčivé místo dvojí palisádou a začal u něho stavět tvrz, jako by to byl jeho majetek.
Právě to vladyku Košťála nejvíc popudilo. "Však já mu ukážu, kdo je v kraji pánem!" křičel a hned svolával čeleď, že Kolostoje pokoří.
V tom spěchu zapomněl na hradě ochrannou přilbici, ale to už se hnal v čele své chasy jako rozhněvaná bouře k dubině. Před tvrzí se zastavili a Košťál zvolal: "Kolostoji, dej otevřít bránu, že se mi poddáváš. Jinak budu dobývat tvé hnízdo mocí!" Místo odpovědi však za palisádou vyletěly šípy a jeden z nich smrtelně zasáhl vladyku Košťála do nechráněné hlavy. A jako předtím hnali koně do útoku, tak nyní, po vladykově náhlém skonu, prchali jezdci ve zmatku na hrad. Nejtrudnější však mělo teprve nastat: Když se Běla dozvěděla o smrti svého manžela, z velikého žalu ulehla a po několika málo dnech i ona vypustila duši.
Kolostojova tvrz dobyta nebyla Naopak - za palisádou brzy vznikla i osada a pro teplé léčivé prameny, které uzdravily prasátko, ji nazvali Teplice.
Na cestě z Doksan do Dolánek pod vrchem Skalkou stojí věkovitý dub. Lid říká mu "umučený doubec" a vypravuje o něm následující pověst:
Bylo to tenkrát, když klášter doksanský byl v plné slávě a bohatství. Náležely mu širé lány, vsi a městečka kolem dokola, kam jen oko dohlédlo. Abatyše kláštera i v městě Třebenicích, které klášteru náleželo, poroučela. Často přicházela i s pannami klášterními do Třebenic, na které jako dnes s vysoka díval se Košťálov. Tenkráte ještě také na hradě bylo živo a veselo. Starý rytíř zemřel a mladý vládce teprve žínku hledal. Na jedné návštěvě abatyše v Třebenicích poznal košťálovský rytíř krásnou Angelinu, pannu klášterní. Zamilovali se a rytíř přemluvil pannu, že ji jako kdysi Břetislav Jitku z kláštera unese.
Byla tmavá, hluboká, jarní noc, když rytíř z Košťálova vypravoval se k jízdě za nevěstou. Vše k svatebním hodům připraviti poručil a vesele do sedla vyskočil.
Radostně jelo se mu zmlklými lučinami a nebylo dlouho s půlnoci, když uvázav nedaleko kláštera svého koně, dal znamení panně Angelině, že na ni čeká. Za chvíli otevřelo se tiše okénko její cely a po provazci, který rytíř dole držel, spustila se panna dolů.
V tom nedočkavý kůň zaržál a prchající byli prozrazeni. V klášteře nastal shon, zvony bily na poplach a pochodně v nádvoří se rychle míhaly.
Špatně běželo se koni s rytířem a pannou v sedle po cestě necestě krajem neznámým a žoldáci s pochodněmi byli jim v patách. Bolestně zabodávaly se koni ostruhy do boků a ten napjav všecky síly, rozletěl se do tmavé noci. Na stráni v běhu klopýtl, upadl a oba jezdci přes hlavu koňovu řítili se s příkré stráně. V pádu narazili na dub a oba se zabili.
Smutně zněly klášterní zvony v Doksanech a na Košťálově místo svatebních, měli hody pohřební.
Tomu je už tuze dávno; jen nejstarší pamětníci říkají, že babička neb dědeček vypravoval, že jejich prababička a pradědeček povídali, že se to stalo; ale je-li tomu tak, kdož pak dnes ví? - A já tak, jak jsem slyšel, vypravuji.
Na velké síni hradu Košťálova dobrý pan rytíř Hertvík osaměl. Krásná jeho choť, paní Polyxena, všech poddaných matka dobrotivá, odešla tam, odkud návratu není, a malý Jiříček šel brzo za ní. Teskno bylo mu na hradě a tesklivěji ještě, když podzimní větry začaly v opuštěných síních hradu a v krbu zpívati své smutné písně. Odevzdal správu statků do rukou purkrabího Vlaška a odejel, aby zapomněl, s jediným starým svým zbrojnošem, za ptáky do krajin, kde je věčné jaro a věčné květy.
S ním odstěhovalo se štěstí i spokojenost z hradu i podhradí. Tvrdě dopadla ruka nového správce na všechny poddané. Robot, bití a trestů konce nebylo. Opřel-li se sedlák v zoufalství jen slovem, kázal jej purkrabí pustiti do hladomorny, aby zkrotl. A když jednou mladý Habrovec otce starého svým tělem zaštítil, aby jej před bičem pánovým ochránil a pěstí Vlaškovi pohrozil, dal jej přivázati k ohonu svého koně a vléci do hradu, kde jej polomrtvého do nejhlubšího, temného sklepení vsadil, aby jej za vzpouru hladem k smrti umořil. Nevěsta jeho, krásná Častava, v zoufalství dnem i nocí bloudila v lesích pod hradem. Jednou, jakoby ze země vyrostl, objevil se před ní drobounký rytíř v nádherném odění na krásném koni.
"Neplač, dívko !" řekl milým hlasem. "Jdi domů a otci svému i starému Habrovcovi řekni, ať nebojácných svolá co nejvíce a než slunce zítra zapadne, ať shromáždí se v lese pod Jezerkou u pramene. Každý vezme zbroj, jakou má. Já se svými tam přijdu též !" Domluvil a zmizel; jen vítr v hustém lese zašuměl.
Druhý den ještě poslední paprsky zapadajícího slunce hrály ve vrcholích stromů a již u pramene pod Jezerkou hemžilo se selským lidem. Pojednou zaduněla země pod nesčetnými kopyty bujných ořů a úžlabím od Sutomského vrchu sjížděla družina tajemného rytíře. On sám v čele a za ním samí drobní jezdci. Postavili se v čelo sedláků a celý průvod hnul se ke hradu. Jen oštěpem svým dotkl se rytíř brány a s třeskotem se těžké veřeje rozletěly.
Zjímána stráž i žoldáci, purkrabí spoután, mladý Habrovec osvobozen a tajemným rytířem za správce Košťálova ustanoven. Poddaní srdečně zajásali a děkovali svému ochránci.
Zakroužil drobounký rytíř oštěpem nad hlavou a mrak černý snesl se k zemi; zakroužil po druhé a celá družina jeho se spoutaným Vlaškem uprostřed zdvihla se do vzduchu a mrak zvolna plul k Sutomskému vrchu, kde zmizel.
Večerní červánky nad Sutomí se rozhořely zlatým ohněm a shasly. Noční stíny sklonily se s vrcholků do údolí a kraj usínal; jen na Košťálově dlouho do noci hlaholil veselý zpěv osvobozených a šťastných lidí.
Dobrým bydlem na Košťálově páni zpychli, takže domácí slušný a bytelný stroj odložili a po módě cizí se šatili. Nemohl se Pán Bůh na tu pýchu dívati a stalo se, jak kronikář Václav Hájek z Libočan dle Beneše Krabice z Veitmile z r. 1378 ve své kronice r. 1541 vydané, zaznamenal:
"Roku 1372 měsíce července přihodilo se tak, jakž lidé obyčej měli, na ten čas rozpustile choditi v krátkých sukničkách s dlouhými u škorní špici - i chtě Pán Bůh ukázati, že se to jemu nelíbí - dopustiti ráčil dne jednoho velké hromobití a v tom udeřil hrom na zámek, jenž sluje Košálov nebo jinak Košťálov a tu byl purkrabí Albrecht ze Slavětína, i urazil jemu hrom obě u střevíců špice, jedním udeřením též i manželce jeho, však nohám jich nic neuškodil.
A to se na ten den na několika místech přihodilo. Ale proto té pejchy proti Pánu Bohu lidé nikterak opustiti nechtěli, než každý, zdvihna hlavu vysoko - v krátké suknici s těmi špici dlouhými jako s čapími nosy maje střevíce - vykračoval."
I.
Slyšel člověk jeden, že na Košťálově skryt je poklad a že jen na Květnou neděli je možno k němu se dostati.
Vypravil se tedy na vrch a vskutku ; v boku vrchu byla rozsedlina a v ní hromada peněz. Hlídal ji však pes s ohnivýma očima. Obořil se naň člověk a pes utekl. Vzal si z peněz, co se mu do kapes vešlo a utíkal domů. Doma vytahoval však z kapes jen staré hliněné střepy. Druhý den ráno našli jej mrtvého na lůžku.
II.
Je tomu jistě nejméně sto let, co starý muž jeden časně z rána vyšel si na Košťálov.
Když přišel až k starému hradu, slyšel stále za sebou hlas:
"Neohlížej se, neohlížej se."
Neotáčel se tedy a šel stále dále až přišel ke zdi. V ní byla dvířka otevřena a za nimi hromada zlata. Rychle naplnil si zlatem kapsy a běžel domů. Zvědavost mu nedala a rád by byl věděl, kdo to volal. V půli cesty se obrátil a viděl, jak velký černý pes za ním běží.
Když přišel domů a chtěl se zlatem pochlubiti, měl jen skleněné střípky v kapse.
Neměl se obraceti.
Jednou obléhal dlouho nepřítel hrad Košťál a pán hradu viděl, že již déle nebude se moci udržeti. Stále přemýšlel, jak by hrad od zničení uchránil. Večer, když blížila se bouře, připadl na šťastnou myšlenku. Věděl, že stráže obléhající za deště utekou se do stanů a chtěl té chvíle použíti, aby u souseda pomoci vyhledal. Aby ale nedozvěděli se nepřátelé kam jel, dal koně obráceně okovati.
V noci, když bouře se rozzuřila, tiše opustil hrad.
Když druhého dne s pomocí se vracel, oblehatelů tu již nebylo. Nepřítel slyšel v noci sice dusot koní, ale když ráno stopy prohlížel, domníval se, že těm na hradě přišla pomoc a proto raději odtáhl.
Jednou v noci vracela se žena z Klapého do Třebenic.
Když přišla na Třebenický mostek, dostala takovou ránu do zad, že až vykřikla. Protože ale nikoho kolem sebe neviděla, dostala strach a běžela, co mohla. Když utíkala kolem hřbitova, uzřela ohýnek na zemi a vedle něho dva velké černé psy. Vyhnula se jim velkým obloukem a byla ráda, že zdráva domů doběhla.
Když ráno sousedkám vyprávěla, co viděla, řekla jedna z nich:
"Kmotra, to byl jistě poklad a psi jej hlídali. Měla jste jim kousek chleba aneb aspoň drobty z kapsy hoditi a poklad byl by váš." Šly se tam hned podívati, ale po ohýnku a po psech ani stopy.
Před dávnými časy bývalo právě o půlnoci vídati v Dlažkovickém kostele světlo. Kdo se tam okny podíval, viděl u oltáře sloužiti mši černě oblečeného kněze, kterému ministrovali dva psi také černí.
Starý voják jakýs dodal si odvahy a nechal se v kostele zavříti. Když se zjevení o půlnoci ukázalo, šel hned k oltáři. Než-li se co mohl otázati, řekl mu černý kněz:
"Věz, že když jsem ještě žil, nechal jsem jednou neopatrně hostii na zem upadnouti a šlápl na ni nohou. Za to nesmím nyní tak dlouho míti klidu, dokud mé tělo nebude z hrobky pod tímto oltářem vyzdviženo a pochováno pod hrušní, která stojí na místě, kde tři panství hraničí.
Voják vypravoval, co viděl a slyšel. Na místě, kde panství lovosické, třebenické a solanecké hraničí, našli hrušeň a tam kněze pohřbili.
Od té doby se duch neobjevil.
Oldřich kníže rád lovíval po lesích a daleko zajížděl.
Když jednoho dne, vraceje se z lovu, skrze ves jednu jel, zastavil se na návsi, uzřev dívku kmetičnu, která prala bílé roušky u studánky. S velikým zalíbením hleděl na postavu její sličnou, bělost pleti a stydlivý mrav, a očima ji pozoruje od hlavy až k patě, pocítil v sobě dychtivost učiniti ji svou manželkou.
Když pak maličko byl potrval, promluvil :
"Medle, dobrá dívko, rci, čí jsi dcera a jak tobě říkají?"
"Jsem Božena, dcera Křesynova," odpověděla dívka, studem se rdíc.
Poněvadž úmyslů svých neodkládal, poslal z Prahy pro ni a dal se s ní oddati. Od otce jejího ji vykoupil za ves jež nyní slove Křesýn. I nebylo veselí jako bývalo u bohatých nevěst, a po nevěstě nepřivezena skvostná roucha ani zboží nastřádané, avšak mladá kněžna darovala Oldřichovi a národu českému mnohem větší poklad, totiž syna Břetislava, mužného a chrabrého, kterýž ctnostmi dobrého pána překonal i otce i praděda.
