Pohádky a báje z Libochovicka
Kterak
vznikl hrad Klep
Kterak Hazmburkové pojmenovali Modlu
Kterak Vilém z Hazmburka potkal čarodějnici z pomezního hvozdu
Hazmburská saň (Krvavé kvítky)
Kterak na Hazmburku vznikají rudé květy
Kterak pasáček našel na Hazmburku poklad
Kterak Bílá paní učitelskému chtěla pomoci
Kterak Jan Zbyněk Zajíc přišel na mizinu
Kterak Jan Zajíc chtěl vyrobit kámen mudrců
Kterak Michal Štrajnc našel vinný sklep na Hazmburku
Kterak Hazmburkové pojmenovali Modlu
Kterak Vilém z Hazmburka potkal čarodějnici z pomezního hvozdu
Hazmburská saň (Krvavé kvítky)
Kterak na Hazmburku vznikají rudé květy
Kterak pasáček našel na Hazmburku poklad
Kterak Bílá paní učitelskému chtěla pomoci
Kterak Jan Zbyněk Zajíc přišel na mizinu
Kterak Jan Zajíc chtěl vyrobit kámen mudrců
Kterak Michal Štrajnc našel vinný sklep na Hazmburku
Zatímco Oráč vštípil svým následníkům péči o pole,
kraj kolem horní Oharky slynul bohatstvím
dobytka a množstvím šťavnatých luk, která
sloužila za pastviska. Asi proto přijal tamější
lid jméno Lučané. Byl to lid hrdý, bojovný a
vládcem se mohl stát, jak paměť rodu po pokolení
přikazovala, jenom nejudatnější a nejodvážnější z nich.
V době, kdy se po Křesomyslovi na Vyšehradě podle synovského práva ujal vlády rozvážný, ale bázlivý Neklan, vybralo si Lucko Vlastislava. Hoj, to byl naopak jezdec i válečník nad jiné! Ve svých šestnácti letech dovedl zkrotit nejbujnějšího hřebce a bez sedla jej hnát lučinou, až hříva i mladíkovy vlasy v jedno větrem splývaly...
Nejinak si Vlastislav vedl s mečem nebo kopím a nejinak uměl rozhodovat: Rychle, bez bázně, ale také bez rozmyšlení a s prchlivostí mládí. Lučané si ho však v krátké době zamilovali, neboť on to byl, kdo je vedl k válečným výbojům do jiných krajů, a s ním se veselili po vítězné bitce nad kořistí, nebo podařilo-li se rozmnožit stáda. Neklana Vlastislavovy činy znepokojovaly. Sám mírný, rád by měl pokojného souseda. Ale mládenec, jako by znal nerozhodnost a bázlivost knížete, začal sbírat své divoké pastevce, vtiskl jim do ruky zbraně a pustošil kraj směrem ku Praze. Samoty, osady i tvrze se vzdávaly jedna za druhou jezdeckým tlupám, a když se Vlastislav přibližoval k Labi, dal vystavět mezi vrchy Medvězí a Připek pevný hrad, který nazval svým jménem. Ani to mu však nestačilo. Jednoho dne zavolal Lévu, příbuzného, a řekl: "Je na čase, abych vlastníma očima mohl zjistit, co se v Praze děje a co na nás Neklan chystá...
Běž, Lévo, a najdi vrch, odkud by bylo vidět až k Vyšehradu. Tam hned postavíme další hrad.. "
Jak Vlastislav rozhodl, tak Léva učinil: Nalezl jižněji špičatý, do daleka viditelný vrch, osadil ho lidmi a začal na něm stavět hrad. Pražanům bylo Lévovo počínání trnem v oku. Snažili se Lučany z příhodného místa vypudit, ale marně. Až když byl hrad skoro dostavěn, přilehli s větším vojskem k jeho dřevěným palisádám a pustili se do obléhání. Na takový způsob boje nebyli Lučané zvyklí.
"Vždyť nás tady pomordují jako myši v díře?" stěžovali si.
"Raději bychom se bili venku, kde mají koně větší rozběh . . "
Ani Lévovi se vyhlídka na obléhání nezamlouvala, proto všem poručil, ať se připraví k boji a jen ženské se směly ukrýt v hradních srubech. Potom dal otevřít palisádu. Jako smršť se vyřítili Lučané na koních i pěší na překvapené Pražany a začali se probíjet jejich řadami. Ale na každého luckého bojovníka je přesila nepřátel a paže umdlévají. Zda by přece jen nebylo lepší bránit se za hradbou? Proto už někteří začínají couvat, zahazují štíty, hledají cestu k bezpečí...
"Zpátky! Do boje!" ozval se však najednou ženský křik z palisád. To Lučanky jako lítice povzbuzují své válečníky. Ty nejvíc rozkacené však vyskočí na hradbu. neslušně ukazují pod sukně a křičí:
"Nebo se běžte schovat sem, zbabělci!" Mužským se studem nahrnula krev do tváří. Rázem přestali myslet na ústup a tak se do Pražanů pustili, až je v krátkém čase rozprášili jako plevy. Lučané tedy svůj hrad uhájili a kronikář jen dodává, že mu dali jméno Klepý pro onu ženskou hubatost, klevetu a klep, které tak napomohly k vítězství. Dnes ovšem je znám pod pozdějším názvem Házmburk.
V době, kdy se po Křesomyslovi na Vyšehradě podle synovského práva ujal vlády rozvážný, ale bázlivý Neklan, vybralo si Lucko Vlastislava. Hoj, to byl naopak jezdec i válečník nad jiné! Ve svých šestnácti letech dovedl zkrotit nejbujnějšího hřebce a bez sedla jej hnát lučinou, až hříva i mladíkovy vlasy v jedno větrem splývaly...
Nejinak si Vlastislav vedl s mečem nebo kopím a nejinak uměl rozhodovat: Rychle, bez bázně, ale také bez rozmyšlení a s prchlivostí mládí. Lučané si ho však v krátké době zamilovali, neboť on to byl, kdo je vedl k válečným výbojům do jiných krajů, a s ním se veselili po vítězné bitce nad kořistí, nebo podařilo-li se rozmnožit stáda. Neklana Vlastislavovy činy znepokojovaly. Sám mírný, rád by měl pokojného souseda. Ale mládenec, jako by znal nerozhodnost a bázlivost knížete, začal sbírat své divoké pastevce, vtiskl jim do ruky zbraně a pustošil kraj směrem ku Praze. Samoty, osady i tvrze se vzdávaly jedna za druhou jezdeckým tlupám, a když se Vlastislav přibližoval k Labi, dal vystavět mezi vrchy Medvězí a Připek pevný hrad, který nazval svým jménem. Ani to mu však nestačilo. Jednoho dne zavolal Lévu, příbuzného, a řekl: "Je na čase, abych vlastníma očima mohl zjistit, co se v Praze děje a co na nás Neklan chystá...
Běž, Lévo, a najdi vrch, odkud by bylo vidět až k Vyšehradu. Tam hned postavíme další hrad.. "
Jak Vlastislav rozhodl, tak Léva učinil: Nalezl jižněji špičatý, do daleka viditelný vrch, osadil ho lidmi a začal na něm stavět hrad. Pražanům bylo Lévovo počínání trnem v oku. Snažili se Lučany z příhodného místa vypudit, ale marně. Až když byl hrad skoro dostavěn, přilehli s větším vojskem k jeho dřevěným palisádám a pustili se do obléhání. Na takový způsob boje nebyli Lučané zvyklí.
"Vždyť nás tady pomordují jako myši v díře?" stěžovali si.
"Raději bychom se bili venku, kde mají koně větší rozběh . . "
Ani Lévovi se vyhlídka na obléhání nezamlouvala, proto všem poručil, ať se připraví k boji a jen ženské se směly ukrýt v hradních srubech. Potom dal otevřít palisádu. Jako smršť se vyřítili Lučané na koních i pěší na překvapené Pražany a začali se probíjet jejich řadami. Ale na každého luckého bojovníka je přesila nepřátel a paže umdlévají. Zda by přece jen nebylo lepší bránit se za hradbou? Proto už někteří začínají couvat, zahazují štíty, hledají cestu k bezpečí...
"Zpátky! Do boje!" ozval se však najednou ženský křik z palisád. To Lučanky jako lítice povzbuzují své válečníky. Ty nejvíc rozkacené však vyskočí na hradbu. neslušně ukazují pod sukně a křičí:
"Nebo se běžte schovat sem, zbabělci!" Mužským se studem nahrnula krev do tváří. Rázem přestali myslet na ústup a tak se do Pražanů pustili, až je v krátkém čase rozprášili jako plevy. Lučané tedy svůj hrad uhájili a kronikář jen dodává, že mu dali jméno Klepý pro onu ženskou hubatost, klevetu a klep, které tak napomohly k vítězství. Dnes ovšem je znám pod pozdějším názvem Házmburk.
Synové pana Vilém z Hasenburka, Zbyněk a Oldřich byli vášnivými lovci jako jejich předkové, kterým ne bez příčiny král Přemysl Otakar II. roku 1225 na sněmu zemském přiřkl znak černé kančí hlavy.
Při pronásledování živého představitele jejich znaku, statného, divokého vepře, vzdálili se od malé své družiny a teprve, když se jim kanec v podrostu neproniknutelném, kam na koních za ním nemohli, ztratil, zpozorovali, že šero vzrostlo téměř v noc.
Marně na trubky lovčí troubili, nadarmo volali; jen ozvěna a šum lesa byly jim odpovědí. Zatím se úplně setmělo, že na krok viděti nebylo. Hladovi, žízniví a unavení museli přenocovati v nebezpečném lese.
Ráno, když rozbřesk první na východě se objevil, uslyšel starší z bratrů bublati pramének. Po velkém namáhání prodrali se k jasné studánce, jejíž křišťálovou vodou se občerstvili. Ještě, když nad studánkou skloněni, palčivou žízeň hasili, zazněly lesem jásavé zvuky lesních rohů družiny, která ztracené hledala.
Z vděčnosti vyňal starší bratr ze záňadří na řetízku upevněný svatý obrázek a zavěsil jej na mohutnou olši nad pramenem.
Když později stal se arcibiskupem pražským, dal vystavěti nad pramenem kapličku.
Vilém z Hasenburka a Jakoubek z Vřesovic, který tenkráte na Jestřebí seděl, byli zapřísáhlí nepřátelé; onen Říman, tento Husita. Na výpravě proti pánu z Vřesovic vedlo se jednou Vilémovi zle. Téměř celá družina jeho byla zjímána a on sám se jen rychlou jízdou zachránil. Bloudil lesními houštinami, kde pěšky těžko mečem klestiti si cestu musel. Po dlouhém bloudění uslyšel štěkot psa. Šel po hlase a přišel na lesní mýtinku, kde krčila se polorozpadlá lesní chatrč, celá nakloněná a mechem zarostlá. Před ní stála shrbená babka, o hůl opřená; v hubeném vrásčitém obličeji seděl jí ostrý, jako zobák zahnutý nos a pichlavé oči její zkoumavě měřily rytíře.
"Dobrý den, matičko! Kudy dostanu se do údolí?" tázal se pan Vilém. Babka na ta slova přibelhala se blíže a prohlížejíc rytíře i koně, pravila:
"Tak, tak, pane rytíři, na Hasenburk chceš? Znám Tě i tvůj hrad, jako sta jiných až tam ku Praze i za ní dolů do kraje pána Rožmberka."
"Nežvatlej, stařeno, a ukaž mi raději, kudy vyjdu z toho prokletého hvozdu," odvětil mrzutě pan Vilém.
"Hihihihi," zaskřehotala babka, "ukáži, ukáži, ale vezměte dříve za vděk mým pohostinstvím, abyste mi nevynesl spaní. Nemusíte se styděti; velcí páni byli již mými hostmi. Opati, rytíři, biskupové, pan z Jenštejna, arcibiskup a jiní. Pojďte jen, pojďte a odpočiňte si u mne. Snad není panu rytíři má chalupa sprostou ? "
"Bojím se, aby mi tvé hnízdo na hlavu nespadlo, pověz mi raději cestu, spěchám," odpověděl nevrle pan Vilém.
"Povím, pyšný rytíři, ale věz, že má chalupa všechny tvé syny přetrvá. Slzy, pláč a krev jsi rozsil po zemi. Jestřebí jsi chtěl přepadnouti, ale patami ti zaplatili. Hvězda tvého rodu zapadá a rod tvůj hyne jako vykotlaný dub a z tvého bohatství zůstane jen staré haraburdí. Pojď, rychle pojď, aby tě pán z Vřesovic nedostihl ; zle by se ti vedlo, neznáť on žertů," krákorala babice.
Zaražen hleděl rytíř na ni ; vzpomínal, až vzpomenul. Ano, před ním stála čarodějnice z pomezního hvozdu.
Kolikráte chtěl přival řeči babky zastaviti, ale slova mu na jazyku uvázla. Mlčky vzal koně za uzdu a následoval babu úzkou, příkrou stezkou, až stanuli na volném návrší, odkud rozevřela se před ním vyhlídka do krásného údolí Modly a Ohře i na známé kužele hor.
Tam v dáli kynuly mu obě věže rodného Hasenburku. Babka sledovala jeho zrak a řekla s úsměškem. "Jdi, pane rytíři, a pamatuj na mé proroctví. Zablýskne se ještě hvězda tvoje, ale bude to jen vzplanutí louče před zhasnutím. Budeš míti jediného syna, ale ten zemře již bez potomků. Bude slavným, ale všecka sláva a bohatství bude mu břemenem, jehož rád se zhostí. Potomci tvoji půjdou s papeženci proti vlastnímu králi, ale zle se na nich vlastizrada vymstí. Bohatství i rodinné poklady mezi prsty se jim rozejdou a žebrati budou jako poslední chudák u cesty. Dcera, poslední tvého pyšného rodu, bude oplakávati smutný jeho konec a opuštěné rozvaliny tvého hradu budou jediným svědectvím potomkům o zaniklé slávě a smutném konci tvého rodu."
Dávno zmlkl skřek čarodějnice, dávno dozněl v zelené hloubi lesa její skřípavý výsměch a pan rytíř stál ještě v dumách a hleděl do dáli na svůj hrad, který již do večerní mlhy se halil.
Byla již noc, když do hradu dojel. Od té doby navždy zmizel úsměv s jeho tváře a výchova synka Zbyňka byla mu jedinou starostí.
Když studené tělo jeho roku 1438 kladli do rodinné hrobky, rozhořela se hvězda rodu pánů z Zajíců v jeho synu naposled, aby docela uhasla. V cizích službách vykrváceli potomci a poslední svého rodu, paní Kateřina, dcera pana Jaroslava z Hasenburku, zemřela roku 1698 jako žebračka.
Bílá paní, duch její bloudí o půlnoci v rozvalinách hradu dodnes.
Byl parný den srpnový a v srpnu podvečer, když zapadne slunce a člověk se usadí vysoko mezi nebem a zemí, bývá prsoum nejvolněji .A v takový podvečer do stoupil jsem temene černého, zvětralého Hanžburku v českém Poohří. - Teprve ve chvilce povšiml jsem si starce, jenž seděl na skalnatém výběžku pod čtverhrannou věží, jako by zdejší hrad byl jeho hradem a on v tom hradě samovládným králem. Vedle něho ležely housle o dvou toliko strunách. Seznámili jsme se spolu brzy. Mám ten zvyk, že velmi rád hovořím se starými lidmi. "Bývám tu noc jako noc, od jara do zimy! Hm!- Což nyní ! Ale byly, pane, časy, že by tu byl nikdo nepřenocoval, dělej co dělej, i kdyby mu byli slibovali Libochovský zámek !"
" A proč?" otázal jsem se hovorného kmeta. A stařec začal vypravovati.
"O tomhle zámku říkají, že jej rozbil Žižka. Ale není to pravda. Hanžburk zašel sám. Kdy, to nevím. Ale rozpadl se, jako se rozplynula sláva jeho pánů. Přivedli prý to až na hůl. Povídá se, že si páni Zajícové připíjeli s Košťálovskými po drátech. S českými králi bývali často na meče a vždycky se jim lépe líbívala cizina než domácí krb. Na jejich hradech bývalo hlučno jako na Hradčanech a čeští páni posílali syny své na zdejší zámek, aby se tu učili dvornosti. A proto byli ti Zajícové Hrdí nadmíru. Řekl-li král: ano, Zajícové řekli na Hanžburku: ne. A dcery provdávali za první české pány. Ale pan Mikuláš myslil ještě výše než na korouhevní erb; sasští vojvodové bývali jeho nejvítanějšími hostmi a některému z nich by byl dal dceru nejraději. Že by byla jeho Lucie své srdce už rozdělila s mladým Košťálovcem, ani ve snách mu nenapadlo, protože na Košťálově neměli časem nic než holé zdi a museli býti živi jako vládykové z toho, co jim Pánbůh na polích nadělil. Pan Mikuláš měl sice svou dceru příliš rád, ale na vojvodskou korunu si také už příliš navykl a odvykati těmhle snům, bylo by mu jako sebrat se z Hanžburku a bydleti někde v kmetcím dvoře. A ono již to bývá, že ukolébá-li se člověk těmi nejpěknějšími sny, probudí se náhle a zočí před sebou mrzutou skutečnost. Panu Mikulášovi se vedlo také tak. Už určil den zasnoubení a k tomu dni sezval panstva z široka daleka. Přijeli cizinci i z říše a syn saského kurfiřta - ženich - se dostavil v průvodu četného rytířstva, protože Hanžburský pán uchystal na dnešek skvělý turnaj.
- Pan Mikuláš teprve dnešním jitrem si zašel k slečně Lucii, přinesl ji osobně skvostný šat, samé perly a samý drahokam, ale s novými šaty zprávu, že bude ode dneška nevěstou pana Albrechta Saského a že k erbu Zajíců se přidruží saský volenecký znak.
" A kdyby k našemu znaku i císařská koruna měla se přidružiti, musil by ses vzdáti těch nadějí !"pevně a odhodlaně pravila dcera jeho. Pan Mikuláš se zarazil.
"A tys mne, otče můj, zamlouval beze mne?"
"Bez tebe, dcero má, protože vím, žes otce poslouchala jaktěživa a že ho poslechneš i dnes, když tě povýší nade všecky české rody, i nad samé Rožmberky."
"A kdyby ses byl zmýlil, otče můj, a kdybych řekla já, že nechci býti povýšena nade všecky rody české a nad Rožmberky nejméně?" " Nebyla bys ani mou dcerou !"
" Že bys mohl svou krev zapříti, tatíčku můj ?" "Nemluvme více o tom a važ si štěstí, kteréž tě čeká!" "A nemohu-li a nepodám-li ruky cizinci ?"
Pan Mikuláš se podíval na svou dceru ostře, třikrát změnil barvu v obličeji, rty se mu chvěly a zdálo se, že se o něj pokouší závrať.
"A komu že by ses uvolila podat svou ruku?"
"Ptáš se, otče, upřímně?"
"Upřímně, dcero má!"
"Věslavu Košťálovskému - jedinému, tatíčku !"
A s těmi slovy se vrhla slečna Lucie otci do náručí. Ale pan Mikuláš se jí zlehounka vymkl a kvapně odešel.
V hradě se hemžila již síla rytířstva a ještě každou minutu oznamoval roh hlásného nové a nové hosty. A když dali hlasatelé znamení k sedáni a na lešení usedla slečna Lucie oděna v nádherný šat, pan ženich první se pustil v boj a za ním ostatní knížata. Ale neznámý rytíř jednoho po druhém vyrážel ze sedla a nevěstě se rděly tváře nejjemnějším červcem a oči se jí leskly svitem jitřenky, protože tušila, kdo je neznámý rytíř, před nímž se dosud každé kopí sklonilo. Saští páni nevěděli, kam se studem podíti, ženich se k dceři páně Mikulášově ani neodvážil, protože vítězova cena se dostane jinému - šťastnějšímu. Pan Mikuláš seděl tiše, jako by v něm nebylo života: toliko oči jeho svědčily, že je v něm života až příliš.
"Daru nevěstina jste, jasný pane, nepříznivým osudem zbaven, ale ruky její, myslím, že nikoliv!"
A s těmito slovy dal pan Mikuláš znamení k ukončeni sedání.
"S cenou vítězovou podám, otče můj, udatnému rytíři i srdce své, ať je kdokoliv."
"Sejměte hledí, pane rytíři !" poroučel pan Mikuláš.
Vítěz uposlechl okamžitě; na obličeji všech projevil se úžas, s úžasem u jedněch vztek, u druhých záští, u jiných posměch, radost na málokterém.
Byl to Věslav z Košťálova.
"Dcera má podává vám, udatný rytíři, s vítězovou cenou i své srdce. Svoluji k tomu, ale pod touto podmínkou .. ."
V zástupech se rozhostilo ticho, jako bývá v našich dnech na zdejším hradě den ode dne, týden od týdne, rok od roku.
"Vydáte se na cesty a z těch cest přivedete mi na řetěze živého draka, podobného tomu, jemuž na Hradčanském zámku svatý Jiří proráží jícen kopím."
Mladý rytíř se uklonil, podíval se na nevěstu, jež zbělela jako sníh. Pan Mikuláš vstal a hlasatel dával znamení k hostině ve veliké síni rytířské ...
A již druhý den odjížděl na bujném oři od Třebenic pan Věslav, v oknech hradových se objevila slečna a dívala se za odjíždějícím s očima plnýma bohatých slz. A když zajel za vrchy, klesla nazpět, zabědovala, a když přikvapily do komnaty služky, nalezly ji ve mdlobách.
Daleko široko po českých krajích se roznesla zpráva o nemilosrdném panu Mikulášovi, všechen lid litoval z těch dobrých duší svých Košťálovského Věslava a prosili Pánaboha, aby se vrátil s drakem živ a zdráv. Jediné panstvo přálo ubohému ze srdce ještěrčího všecko zlé, proč že se odvážil pozdvihnouti oči k dceři prvního českého bohatýra.
Den plynul za dnem s Oharkou do Labe a s Labem do moře, měsíc za měsícem míjel nad starými věžmi hanžburskými, přešlo léto, přešla zima, už začaly táti sněhy, okolní vrchy se odívaly v svěžestnou zeleň, přilétali skřivánci z dalekých krajin zámořských a vlaštovinky obletovaly cimbuří hrdého hradu - ale o mladém rytíři nepřinesla zprávu ani jediná. Nikde o něm ani slechu ani pohádky.
Dcera páně Mikulášova se tratila vůčihledě. Zmírala znenáhla, jako když se do vábné květiny zahryzne červ a hlodá ji, ohlodává, až dohryzne. Do hradu přijížděli lékaři až z Vlach, ti nejvyhlášenější, ale odjížděli s nepořízenou vrtíce hlavami.
Pan Mikuláš začal v Budyni stavěti nový, ještě nádhernější zámek, protože na Hanžburku bylo mu smutno až k zoufání.
A když po třetí přiletěly vlaštovinky, obletěly hrad a usedly na chvilinku do oken, bylo to jedno okno otevřeno, tím oknem ulétala bílá holubice k nebi tak vysoko, jak nedoletěla ještě žádná vlaštovice, a s holubicí duše Lucinčina ...
Byl podzimek sedmý od těch dob a večer už hezky chladno.
Poslední tažní ptáci odletěli za moře. Už se šeřilo, když se blížil k Hanžburku volným krokem vysoký muž s vousem až po pás a v podivném oděvu. Vlekl cosi za sebou, jakési ohromné těleso. Šel s hlavou sklopenou a zraky upřenými do cesty, jež zarůstala trávníkem. A kudy šel, vybíhali lidé ze stavení, ale okamžitě se zase schovávali a znamenali svá čela křížem, protože se vracel Věslav z Košťálova pro nevěstu a že vedl na řetěze živého draka, navlas podobného tomu, jemuž sv. Jiří na Hradčanském zámku rozráží kopím chřtán.
Hradní brána byla již zavřena. Poutník bušil na těžká, železem pobitá vrata už po druhé a teprve nyní otevřel vrátník bránu ve vratech.
"Jedeme na nocleh, necháš nás tu?"
"Na Hanžburku nikdo nebydlí," odpověděl opět vrátník, ale ještě nevrleji a zas chystal se zatarasiti branku závorou, protože se toho neznámého, dotíravého muže bál.
"Neznáš mne? Jsem Věslav z Košťálova, přicházím upomenouti pana Mikuláše na jeho slib."
"Pan Mikuláš bydlí na Budyni, slečna Lucie leží zde ve skleněné rakvi ve veliké rytířské síni, a já jsem jejím hlídačem."
A ještě hovořil, když rozevřel bránu Věslavovi dokořán, a když uviděl za ním krotce kráčeti netvora kolik sáhů dlouhého,div že duši nevypustil, i křížem poznamenati se zapomněl proti všem zlým úkladům.
Opravdu nebylo na hradě živé duše. Hanžburk se podobal ohromné hrobce. Dveře do rytířské síně byly otevřeny, uprostřed na marách vystavena rakev, zvenčí kovová a uvnitř s křišťálu.
Kolem rakve hořelo šest mnoholiberních voskovic a v rakvi s rukama křížem přes prsa přeloženýma mladá dívka s lehounkým úsměvem na rtech a ve tvářích s výrazem nebeského pokoje a na hlavě s myrtovým věncem.
Poutník udělal na skleněném víku tři kříže, políbil rakev, poklekl na mramorové dlažbě a dal se do modlení. Strašlivý jeho průvodčí ulehl na prahu síně jako na stráži.
A když dole ve vsi dohučel roh ponocného jedenáctou, zdálo se mu, že víko rakve odstává, že mladá dívka oživuje, že se probouzí z hlubokého snu, že jí s tváří mizí umrlčí bledost, zraky že nabývají opět někdejšího svitu, že se vznáší již znenáhla nad jeho hlavou, z labutích ňader že se jí prýští krev a na mramorové dlažbě že se ty krůpěje krve mění v kvítky červené jako krev, jakýchž nikde v celém okolí neroste, a že dívka ty kvítky sbírá, uvijí u věnec a tím věncem věnčí jeho skráně se slovy, jež hlaholí hudbou, přivádějící krev v prudké proudění: "Hle! - Náš věnec svatební!" a náhle že cítí její objetí, na rtech svých její rty a kolem ramenou svých její lokte...
Poutník se ráno z rytířské síně nevracel. Stařec vrátník pokropil se svěcenou vodou, do rukou vzal růženec, křížek přitiskl ke rtům a nahoře přesvědčil ho jediný pohled zpovzdáli o všem.
Věslav objímal rakev oběma rukama, přímo nad hlavou nebožky měl položenou svou hlavu, svíce hořely jako zvečera, jedině že poutník už o sobě nevěděl, že duše jeho dlela za oblaky a na prahu rytířské síně že střežil pána svého netvor, jakéhož v Čechách uvykli si vídati toliko na obrazech svatého Jiří.
Vrátník zavřel opatrně hlavni bránu a šel do Budyně k panu Mikulášovi.
"Slyšel jste, pane, jak váli v noci větrové? Na hradě to fičelo všemi okny, nezdříml jsem celou noc, ve vašich pokojích jsou všecka okna rozbita a nábytek převrhán."
Takto dopověděl střežitel nebožky slečny Lucie, co slyšel a viděl za noci minulé a dnes ráno.
Pan Mikuláš na to neřekl ani jediného slova; toliko ruce měl sepjaty, rty sevřené křečovitě chvěly se mu, jako by se plížila na něho zimnice a oči upíral k starému kříži na protější stěně, jejž sám papež poslal prý před lety jednomu s jeho předků z Říma za to, že stál věrně po boku krále Zikmunda. A potom dal na mše svaté za duše své dcery a Věslava ve všech kostelích na panstvích svých a do Říma poslal značnou sumu žluťáků na získáni odpustků. - Drak z rytířské síně se nehnul, dokud nezcepeněl. Střežil věrně svého pána i po smrti, když jej uložili vedle slečny Lucie. A někde si povídají že je to týž drak, kterýž visí dodneška na řetězích na radnici v Budyni pro věčnou památku.
Od těch dob Hanžburk pustl, rozpadával se kus po kuse, nejdříve střechy, po střechách trámy, s trámy cimbuří, s cimbuřím klenutí, s klenutím nádherné komnaty, až zbyly už jen dvě věže a nepatrné zdi, ačkoliv tyhle stojí dodneška pevně, jako by byly z litiny.
Říkají, že zdejší hrad rozbil Žižka. Ale jděte kamkoliv a uvidíte-li rozbořeniny, ptejte se, kdo to udělal a všude vám řeknou, že Žižka.
Hanžburk zašel sám, zrovna tak jako sláva jeho někdejších pánů. Přivedli to skorem na mošnu. Chtěli se naučiti, jak se dělá zlato a naučili se, jak se rozhazuje zlato . . . " Tak vypravoval mi kmet. A když dokončil, zase se tak bystře na mne podíval, opět se usmál tak šelmovsky a pokračoval:
"V mých dětských letech by se tu byl nezpozdil nikdo ani do soumraku, natoť pak aby tu byl přenocoval. Pokaždé, když dohučel v Klapém roh jedenáctou, vyplynula nad hradem mladá dívka s rozpuštěnými vlasy, v bílém svatebním rouše, vznášela se níž a níže, z prsou se jí prýštili potůčkové krve a když dopadli do rumův a na skály, vyrůstaly z těch rumův a s těch skal červené krvavé kvítky a ráno prý je tu děti sbírávaly, hrávaly si s nimi, pletly z nich věnce, ale nikdy nedopletly, protože se jim pod rukama rozdrobily. A prvním zahučením dvanácté zmizelo zase tajemné zjevení v oblacích."
Stařec utichl a zadíval se k nebi.
Dnešní noc byla opravdově půvabná. Na nebi jasno, hvězda vedle hvězdy a nad nedalekým Řípem zasrpený měsíc a vedle mne kmet se svými zkazkami ze zašlých let.
"A vy jste nikdy neviděl slečnu Lucii?"
"Viděl a neviděl. Sám Pánbůh ví, co to tehdáž bylo. Jen jednou, vícekrát už nikdy. Snad jí vyšel čas. Ale o tom svém vidění povídám nerad."
V Klapém troubil ponocný, nevím už kolikátou, na venkově troubívají někdy i čtyřiadvacet, nad okrouhlou věží vyplynul náhle obláček, zakryl na okamžik dvě třpytivých hvězd, ale ve chvilince se zase rozplynul - či byla to dcera páně Mikulášova?
"Dobrou noc, staroušku!
kdy se zas uvidíme?"
"Zdali kdy !"
Stařec rozestřel si rozedřený vojenský plášť na hranolovitém, čediči tak lhostejně, jako by ta skála byla nejjemnější poduškou.
"Lidé se na světě sejdou, poznají se a rozejdou se zas; ale jednou se shledají všickni," řekl mi dobrý kmet na rozloučenou.
Za krásných nocí jarního slunovratu, když z hlubokého modra nebes třpytné hvězdy lijí stříbrné nitky světla do mlh údolí, bloudí ve zříceninách Hasenburku Bílá paní nešťastného rodu Zajíců.
Na prsa skloněna jest ustaraná hlava její a z hrudi těžké vzdechy smutku a nekonečného žalu nesou se ztichlým krajem. A za každým vzdechem z očí po bílé tváři slza skane a zapadne na prsa, ze kterých vytryskne kapka rudé krve, zahoří ve světle hvězd jako ten granát zdejšího kraje a sletí do rozvalin hradu.
Když zlaté paprsky ranního slunce protrhají závoje mlh, vyroste všude tam, kam rudá kapka krve z prsou Bílé paní zapadla, krvavý kvítek hvozdíku. Nikde jinde v širém kraji daleko kol a kol nerostou takové podivné květy.
Tak poslední svého rodu - paní Kateřina - oplakává smutný osud slavné a silné větve pánů Zajíců, jejíž haluze vydaly tolik krásných květů a která musela uschnouti proto, že se odcizila a zradila krev toho lidu, ze kterého vzešla.
Na Hasenburku pásli jednou pasáci dobytek, Byla jim dlouhá chvíle a umyslili si ji ukrátiti tím, že podívají se, jak to ve věži vypadá. Všichni až na jednoho byli s návrhem srozuměni. Metali los, kdo se má do věže spustiti a los padl právě na toho, který byl proti návrhu. Jen s odporem dal se dolů po provaze spustiti. Řekli mu, aby až bude chtíti, aby ho vytáhli, zatáhnul za provaz.
Když ani znamení nedával, ani na volání neodpovídal, hnali domů. Druhý den ráno, když stáda na Hasenburk zase vyháněli, běžel jim druh od Hasenburku naproti. Měl plné ruce nových zlatých peněz a vypravoval jim, že když do sklepení přišel, viděl hromadu zlatých peněz a u nich bílou paní, která se jej ptala, co chce. Když jí vše vypověděl, řekla mu, aby si nabral zlata, kolik si přeje; potom vše zmizelo.
Ráno probudit se na místě, kde seděli. Teď chtěli všichni dáti se spustiti do sklepení. Konečně shodli se na tom, že ten se do věže spustí, který na tu myšlenku včera přišel.
Spustili jej tedy dolů, ale nikdy se již nevrátil.
Při jižním okraji českého středohoří se rozkládá starobylé městečko Třebenice.
Opřená o svahy kopců hledí do kraje přes koruny nespočetných ovocných stromů. Jak předsunutá stráž, strmá Bílá a černá věž pověstmi opředeného Hazmburku. Od nepaměti vábí snílky, básníky i výtvarníky. Učitelský pomocník na třebenické škole o tom se ujetím vyprávěl dětem, že ani nedutaly. Sám žil jako kůl v plotě, opuštěný a chudý. Snil o lepším životě, ale den co den se probouzel do syrové skutečnosti. S hladem usínal a s hladem také vstával. Jednou zůstal přes noc u libochovického pana řídícího a řeč se brzy stočila i na slavný rod Zajíců z Hazmburka. Říká se prý mezi lidmi, že každoročně v nocích jarního slunovratu prochází zříceninami Hazmburku Bílá paní. Hlavu má hluboce skloněnou, tvář bledou a z hrudi jí vycházejí těžké vzdechy, jež se nesou v noci do kraje. Je to paní Kateřina, poslední svého měšťanského rodu, které připadl věčný úkol - bloudit po místech dřívější radosti a slávy a oplakávat smutný osud rodu Zajíců. Za každým vzdechem jí z očí skane slza a mění se hned v kapky rudé krve, tak podobné zdejším drahokamům. Slza po slze zapadá do rozvalin hradu a všude tam, kde zapadly slzy bolesti, kvítky hvozdíků rozevřou krvavé plátky vstříc teplu a životu.
Třebenický pomocník byl vyprávěním tak uchvácen, že si ráno přivstal vystoupil na vrcholek Hazmburku, Sotva tam vystoupil, začervenaly se v kapičkách rosy kvítky rudých hvozdíků. Ve své světničce pak večer usnul a ve snách mu zjevila Bílá paní: "Je mi tě líto pro tvoji chudobu, pomohu ti. Než udeří půlnoc, jdi na Hazmburk a vstup do starých sklepení. Tam najdeš pomoc. Ale to ti říkám, až půjdeš tam a až se budeš vracet, neohlížej se!" Pomocník se probudil a poslouchal roh ponocného. Když dopočítal jedenáctého zatroubení, vyskočil a pospíchal na Hazmburk..
Běžel silnicí ke Klapýmu sotva dechu popadal. Křivolakými schody pak sestoupil do nejhlubšího sklepení. Sotva ušel pár kroků, zaleskla se před ním hromada zlata, osvícená bledými měsíčními paprsky. Shýbl se a již chtěl plnit kapsy tímto bohatstvím, ale lituje, že nemá u sebe žádný vak. V tom zaslechl hrčení kočáru. Zapomněl na varování Bílé paní, ohlédl se a spatřil překrásné spřežení koní. Kočár se leskl překrásným vykládáním a livrejovaný kočí třímal v rukou opratě. V kočáře spatřil pana vrchního, který na něj upíral přísný pohled.
Pomocník se zalekl vrchnosti, hluboce se uklonil a najednou se ocitl ve svém chudém pokoji. V tu chvíli zakokrhal první kohout. Vyhlédl z okna a spatřil měsíc skrytý za kostelní věží.
Zdaleka poutá bájný Hazmburk svými věžemi. Kdo vystoupí na vrchol a spatří rozvaliny kdysi nedobytných hradeb i pukliny, jimiž sporé světlo proniká do podzemí. Není tu zlata ani Bílé paní ani kočáru. Jen rudé květy hvozdíku zůstaly jako němý svědek dob, jež dávno čas odvál.
Nejen císař Rudolf, ale i někteří čeští páni byli milovníky věd a umění. Z nich potom Jan Zbyněk: Zajíc propadl alchymii natolik, že se nechal připravit o celé jmění, a byl pochován jako chudák ve svatojakubském klášteře.
Slavný rod Zajíců nikdy nepatřil mezi nuznou šlechtu, a když se Jan Zbyněk ujímal dědictví v Budyni, měl věru dost, co pro něho ctihodní konšelé našetřili. Snad proto žil na svém panství tak okázale. Rád zval věhlasné muže toho věku; ano i Bartoloměj Paprocký a Tycho de Brahe u něho pobývali, ale alchymisty se to na Budyni jen hemžilo. A právě tak jako císaři, i Zbyňku Zajíci slibovali vynalezení elixíru věčného života nebo vyrobení zlata. Na Budyni se také hledal kámen mudrců, přicházely tu na svět všelijaké dryjáky a zázračné masti, ale především se kutálely tolary ze Zbyňkova měšce. Většina těch alchymistů byli totiž šarlatáni a podvodníci; jakmile vylákali na šlechtici peníze, hned s nimi upláchli, anebo je rozházeli na své pokusy. Zbytečně také Jana Zbyňka nabádal rytíř Bavor z Hustiřan, aby tu chásku vyhnal karabáčem. Toho totiž alchymisté připravili o poslední škorně a jen z milosti přátel šel k stáru žitím.
Pan Zajíc neposlechl. Mysl se mu pomátla vidinou zlatých prutů a zadlužil se natolik, že roku 1613 přišel o všechny své statky do posledního. Věřitelé dali odhadnout jeho zboží v Budyni, Žabovřeskách, Nížebohách, Vrbce, Kostelci, Roudníku i ve Lhotském dvoře, a když tak vyrovnal mnohatisícové dluhy, nezůstala mu jediná kopa tolarů. Teprve nyní si uvědomil, kam ho neblahá vášeň dovedla. Bylo však pozdě, jeho rod se již nikdy nepozvedl a Jan Zbyněk se zármutku dlouho nepřežil. Umřel v roce 1616 a že mu bylo souzeno pykat za svůj nerozum až do konce, nezůstalo peněz ani na to, aby ho pohřbili v oblíbené Budyni, jak si ze srdce přál. Nakonec pana Zbyňka i pro úctu k rodu pochovali z útrpnosti v klášteře svatého Jakuba na Starém městě Pražském.
Ctihodný Samuel Reyher byl profesorem práva na univerzitě v Kielu a jistě tam požíval velké vážnosti. Přesto napsal pozoruhodný bestseller, který uváděl čtenáře do světa tajemna a nevysvětlitelna.
V roce 1692 mu totiž vyšla kniha o mincích z takzvaného alchymistického kovu, tedy zlata a stříbra vyrobeného pomocí rtuti z obyčejných kovů.
Tento způsob zbohatnutí naplňoval naději celé generace alchymistů a hlavně jejich mecenášů. Hvězda alchymie výrazně stoupla v době, kdy evropská naleziště drahých kovů byla prakticky vyčerpána. K úžasným pokladům Nového světa měly přístup jen vybrané námořní mocnosti. Jejich vládcové však pohříchu indiánské zlato brzo rozfrcali na výzbroj vojska ve válkách se svými sousedy. Moci tak zvednout ze země kámen a proměnit ho v ryzí hrudku!
Kupodivu jak snili hlavně bohatí. Jan Zbyněk Zajíc patřil k předním českým pánům a vedl v Budyni nad Ohří velkolepý život. Dveře si u něho podávali významní astronomové i spisovatelé. Bylo pro ně ctí dedikovat mu své dílo. Pán na Budyni si mohl pohostinnost dovolit. Z jeho statků mu plynuly tučné příjmy. Naneštěstí začal závistivě pokukovat po laboratořích císaře Rudolfa II., kde se tužily desítky slavných či bezvýznamných alchymistů. Poddaní sice pracovali pilně, ale jejich tempo se nedalo srovnat s předpokládanou rychlostí reakce kovů v baňce. Jan Zbyněk prahl po tom, aby mu sklepení zaplnily zlaté pruty získané bez větší námahy a hlavně bez starostí se sedláky.
Do Budyně přenesli své nádobíčko alchymisté, které sem přilákal slib skvělých odměn. Patřili mezi nedostižné virtuózy v oddalování splnění úkolů. Důvěřivý pan Zajíc jim pokaždé zvyšoval apanáž, když zatoužili po nové, vzácné přísadě pro výrobu kamene mudrců, jímž donutí bezcenné rudy proměnit se v zářivé zlato.
Snad zítra, třeba už dnes. Jan Zbyněk se nedokázal této lákavé vyhlídky vzdát. Má zastavit pokusy teď, kdy už možná stojí jen krůček od úspěchu? Ne, ne a stokrát ne. Výnosy panství tuto zběsilost nedokázaly pokrýt. Majitel Budyně se zadlužoval u všech svých šlechtických přátel a známých. Zpočátku jen při upomínkách vesele mával rukou. Jak lehce se mu všechno splatí, až bude mít svůj alchymistický kov. Nebylo náhodou, že o století později Reyher nepopisoval hromady zlaťáků vzniklých v laboratořích, ale jen jednotlivé unikátní kousky ražené spíš pro potěchu sponzorů výzkumů.
Zázrak se nekonal. Kámen mudrců, který by mohl přinést i další ceněnou hodnotu - věčné mládí. Nikdo neobjevil. Ani nemohl. Což ovšem fanatický Jan Zbyněk do poslední chvíle nechtěl připustit. Věřitelům nakonec došla trpělivost a bezvýchodné bádání na Budyni zarazili.
Pan Zajíc dopadl ze zlatavých oblaků tvrdě na zem. Ani prodej veškerého majetku nestačil na uhrazení jeho dluhů. Z této rány se jeho potomci již nikdy nevzpamatovali. Jan Zbyněk svůj ukrytý poklad nenašel, a když o tři roky později zemřel, nezbylo mu ani na rakev. Z milosrdenství a z úcty k jeho kdysi tak slavnému rodu byl pohřben ne mezi žebráky, nýbrž v jednom z pražských klášterů.
Snaha o transmutaci kovů však nebyla jen byznysem pro vykuky. Původ alchymie totiž spočívá v rituálech pravěkých kovářů a metalurgů.
Výroba železa, mědi či bronzu byla tak fascinujícím vynálezem, že se zpočátku jistě bez určité dávky posvátné bázně neobešla. Kámen při tavbě opravdu získával novou kvalitu pro uživatele. Tradiční alchymistické spisy později obsahovaly nejen mlhavé náznaky o kameni mudrců, ale také praktické postupy v této oblasti. Jejich obliba tedy nezanikla se zlatým třeštěním Rudolfova císařského dvora. Znovu začaly zaplňovat šlechtické knihovny v době, kdy nadějné příjmy představovalo zakládáni hutí a železáren.
Největší proslulost v Čechách získali především ti alchymisté, kteří se ani nesnažili nějaké zlato vyrobit. Upozornili na sebe naopak svou dovedností, jak ho vylákat z kapes panovníka a šlechticů. Vedle nich ale nenápadně laborovali muži, kteří to mysleli upřímně. Jim se často při pokusech zdařilo opravdu něco objevit. I když to zrovna nebyl drahý kov. Jiní při této osobní konfrontaci s tajemnem narazili na zajímavé léčebné prostředky. Jednopytlové hodnoceni si nezaslouží. I když pod vlivem svých milovaných knih leckdy radili mírně řečeno zajímavé léčebné kůry. Alchymisté totiž viděli kolem sebe svět plný podobností. Vycházeli z toho, že moudrá příroda upozorňuje lidi různými tvary na vhodné prostředky. Zřejmě se řídí heslem chytrému napověz. A tak třeba na bolest zubů podle této teorie je nejúčinnější používat borová semínka. Vždyť jejich podobnost s řezáky je očividná. Škoda, že Jana Zbyňka Zajíce jen nebolely zuby. Kdyby na ně nezabraly alchymistické lektvary, šlo by je ještě pořád vytrhnout. Takhle se ale při hledání levného zdroje zlata zcela zruinoval.
Šel kdysi Míchal Štrajnc, měšťan libochovický, za obchodem do Třebenic. Byl krásný letní den. Když kráčel kolem Hasenburku, zachtělo se mu podívati se zase jednou nahoru.
Bloudil sem tam zříceninami, až přišel do podzemního sklepa, kterého nikdy před tím neviděl. Sestoupil dolů a uzřel dlouhou řadu sudů; u největšího byla nasazena pípa. Nemohl odolati, nastavil dlaň, otočil pípou a ochutnal. Bylo v něm výborné víno; napil se do syta a občerstven vyšel a pokračoval ve své cestě. Když své záležitosti vyřídil, napadlo ho, že by mohl ženě i dětem toho posilujícího moku přinésti. Koupil dva řádné džbány a vracel se touže cestou domů. Sklep byl dosud otevřen. Naplnil oba džbány a zamířil ke schodům.
Jak se obrátil, stáli před ním tři starci v šedých řízách s dlouhými bílými vousy a jeden z nich, na černé tabuli na zdi visící, křídou dvě čáry udělal. Strachy Míchal zkoprněl. Jeden ze starců usmál se však na něho a řekl mírně:
"Vezmi si, co's natočil a až nebudeš míti, přijď si zase; to si však dobře pamatuj! Víno je jen pro tebe a pro tvou rodinu. Ani kapky jinému dáti nesmíš!"
Než-li se Štrajnc vzpamatoval, starci zmizeli. Pokřižoval se a utíkal i s vínem domů.
Když byly džbány prázdné, dlouho se rozmýšlel; konečně však dodal si odvahy a šel pro nové víno. Potom chodil již do hradního sklepa jako do svého.
Tak přišlo léto a přiblížil se podzim a s ním posvícení. Všude, jak ode dávna ve městě bylo v obyčeji, připravovali se na slavný tento den. Také Štrajnc sezval celé příbuzenstvo. Posvícenskou husu a koláče zapíjeli tentokráte hradním vínem. Hosté nadarmo hádali a doléhali, aby jim pověděl, odkud má tento lahodný mok. Neřekl.
O ničem jiném se po posvícení v městečku nemluvilo, než o tom, jaké výborné víno má Štrajnc a závistiví šeptali si různé domněnky o jeho původu tak dlouho, až se to páni na radnici dověděli a předvolali jej k výslechu. Byl obviněn, že jest s podloudníky ve spojení. Ulekl se milý Míchal a nevěda kudy kam, prozradil odkud víno je. Páni nevěřili a řekli, aby svou výpověď skutkem dokázal a hned nové víno donesl. Sebral se Michal, vzal prázdné džbány a pospíchal, by si je na Hasenburce naplnil.
A zase, jako když po prvé džbány plnil, uviděl, když od sudu ke schodům zamířil, před sebou tři starce s černou fabulí, plnou čárek. Jeden z nich počítal čárky a když byl hotov, přeškrtl křídou celý účet, odpočítal z hromádky třicet zlaťáků a hodil je překvapenému Štrajncovi do čepice. Druhý vzal jeho dva džbány a vylil obsah jejich na zem, vynesl je ze sklepa a postavil před vchodem. Mezi tím třetí hněvivě naň pohlédl, pohrozil mu rukou a uchopiv jej za ramena, vystrčil jej ze sklepa. Dveře se za ním zavřely a on strachem upadl do mdlob.
Když se z mrákot probudil, byla noc a úplněk svítil. Vítr časem zasténal a v Bílé věži sýc volal své smutné "Půjď". Hodiny na kostele ve Klapém odbíjely půlnoc. Když poslední úder ztrácel se ve zříceninách, viděl Michal, jak z Bílé věže vystupuje pohřební průvod.
Napřed tmavé postavy s černou rakví a za rakví jeho žena a děti. Bez hluku šinul se přízrak k Černé věži. Vlasy mu hrůzou na hlavě vstávaly, tělo roztřásla zimnice. Vzchopil se a jako šílený uháněl k domovu.
Divili se konšelé, když jim druhého dne svou příhodu vyprávěl a zlaťáky ukazoval a nevěřili. Vybrali některé ze svého středu, aby hned místo ohledali. Ti vrátili se brzo zpět. Nenašli sklepa, ba ani stopy po něm. U zbořené zdi hradební ležely prázdné džbány a v trávě našli několik zlatých mincí, právě takových, jako Štrajnc do sezení přinesl. Ještě téhož dne ulehl Michal a za deset dní nesli tělo jeho ke hřbitovu - vidění stalo se skutkem.
Džbány, se kterými Michal Štrajnc do vinného sklepa na Hasenburce chodil pro víno, ještě před dvěma sty léty na radnici v Libochovicích ukazovali.
